V devadesátých letech byly adventury s živými herci standardem, ale dnes je tento žánr mrtvý. Když už ne oživit, tak alespoň nahlédnout do dob slávy tohoto média se snaží hra A Trip to Yugoslavia, která vypráví fiktivní děj z dob války na Balkáně.
Hra je koncipovaná jako sestřih videí natočených na VHS kazetu plnou kazů. Můžete libovolně přetáčet, pauzovat a na klíčových místech, kde dochází na „lámání chleba“, vám hra dovolí vybrat si mezi dvěma možnostmi, jak se v situaci zachovat. Zabijete strážícího vojáka, nebo ho raději obejdete a budete riskovat, že vás později odhalí?
Hlavního hrdina tohoto interaktivního filmu je na počátku války zajat neznámou stranou konfliktu, ale podaří se mu utéct. Nemá však kam jít, a tak se přidává k odboji. Zasazení příběhu je skvělé, samotný děj už tolik ne. Autorům se však musí přičíst k dobru slušná práce s kamerou, která střídá různé pohledy včetně akčních pasáží z „vlastních“ očí.
Hře ovšem musíte odpustit fakt, že všichni herci, kteří se snaží vypadat jako ostřílení příslušníci ozbrojených jednotek, sotva odchodili základní školu. Hlavnímu hrdinovi, který má podle děje během války strádat, ještě nezačaly růst vousy a prohání se po lese s plastovým AK-47 v tričku s moderním střihem. Hrát neumí nikdo, ale i snad proto se zasmějete.
Další negativum nesouvisí se samotnou hrou, ale s tímto žánrem obecně. Totiž velmi nízká interaktivita. Možnost ovlivnit děj máte tak jednou za tři minuty, přičemž potřebu zmáčknout klávesu v akčních pasážích nepočítám (jinak vás zastřelí).
A Trip to Yugoslavia je na jednu stranu úsměvný projekt. Je patrné, že je dílem několika mladých nadšenců, kteří si půjčili kameru a pobíhali s ní po areálu staré cihelny tak dlouho, dokud nenatočili dostatek materiálu pro svou „hru“. Jenže když se na věc podíváte shovívavěji, uvědomíte si, že podobných není mnoho a že mít nadšení (a k tomu schopnost dovést to do konce) stačí k tomu, abychom minimálně zatleskali.