Zmínil jsem už, že se s životopisnými hrami roztrhl pytel? Nejprve geniální Spectre, krátce po něm nemastný neslaný And Everything Started to Fall, a nyní Air Pressure, který přichází s přídomkem "interaktivní povídka". Stejně jako v citovaných hrách i v Air Pressure platí, že první housle hraje děj a že co se hratelnosti týče, hra samotná citelně pokulhává. Potěší alespoň pěkná a minimalistická stylizace do mangy, je to ale dost na kvalitní herní zážitek?
Kostrou hratelnosti je totiž Air Pressure dost podobný textovým hrám. Hlavní postava je stíhána depresemi a řeší svůj partnerský vztah, resp. vy řešíte v dialozích jeho partnerský vztah. Na základě výběru odpovědí se odvíjí další děj, přičemž hra má opět vyšší počet výrazně odlišných konců. Sama o sobě jde Air Pressure dohrát během několika minut, nicméně větší hloubka hry se ukáže až při druhém či třetím hraní. Mohlo by se zdát, že se Air Pressure odehrává pouze v jediném dialogu s jedinou dívkou, nicméně podle vašich odpovědí se můžete podívat i mimo dům a jednotlivé konce jsou příjemné svým depresivním laděním – i "dobrý konec" dovede protagonista vykreslit jako tu nejhorší možnost.
Na druhou stranu to také znamená, že veškeré chování protagonisty Air Pressure je do značné míry nevypočitatelné. Spíše, než že byste vlastními rozhodnutími vytvářeli vlastní děj, tak často protagonistu omylem posunete úplně jiným směrem, než jakým jste zamýšleli. Například tedy klikem na možnost "Jdu si pročistit hlavu a projít se" mu skutečně nepročistíte hlavu, ale hlavní postavě při procházce spíše dojde, jak je osamělý a že chce spáchat sebevraždu. Výsledkem je tak mírná frustrace z toho, že děj sice ovlivňujete, ale mnohdy ne tak, jak byste chtěli.
Pressure si nekladl za cíl obsahovat koulervoucí gameplay, chtěl být "pouze" kvalitním vyprávěním, jehož chod může do určité míry ovlivnit hráč. Jako taková hra uspěla. Přesto se nedá ubránit pocitu, že příliš mlhavé rozuzlení některých voleb a dějových zákrutů dělá z Air Pressure ne úplně vydařený kousek.