Arrow - rychlý, ale neposedný šíp

Řeknu vám, že už jsem se v těch plných hrách, kterých jsem skutečně odehrála již stovky, musela ztotožnit s ledasjakou postavičkou, nebo zvířátkem, ale za modrý, neposedný, téměř až neposlušný šíp, jsem však ještě nehrála.

Ano, pochopili jste mne velice dobře, ve hře se vtělíte do malého modrého šípu a vaším úkolem bude se dostat do konečného cíle, který je vždy umístěn na jiném místě, při tom se dokázat vyhnout všem možným nástrahám a projít tak do následujícího kola. Že to nebude vůbec nic lehkého, o tom vás ani nemusím přesvědčovat, na to přijdete vskutku záhy sami. Čekají zde na vás mnohé nástrahy a překážky, některé z nich vám ubírají životnost, jiné vás mohou úplně zlikvidovat a vrátit zpět na začátek příslušného kola. Setkáte se také s různými stroji a přístroji, které ani nedokážu pojmenovat, jisté je, že s vámi nadělají ale takové doslova psí kusy, že se nestačíte ani divit.

Věřte mi to, nebo ne, ale mně se místy doslova protáčely oční panenky, když jsem se s takovými experty potkala. Má šipka měnila barvu z modré na červenou a žlutou, ukazatel získaných bodů pak začal místo přičítání odečítat, aby se nakonec dostal až na nulu, což byl ovšem můj neodvratný konec. Kdyby šlo jen o toto, pak byste si mohli myslet, že přeháním. Nastaly však mnohem horší skutečnosti, některé z přístrojů změnily moji poklidnou šipku v jankovitého koně, podstatně zmenšily její velikost a já pak jenom pasivně přihlížela tomu, jak se divoce prohání po hrací ploše, veškeré moje snahy, přitáhnout mu opratě pomocí všech kurzorových klávesnic, byly předem odsouzeny k neúspěchu.

Pak zbyly jen dvě možnosti, buďto jsem tento přímo cholerický záchvat mého zdivočelého šípu nějakým zázrakem přežila, než se opětovně zklidnil, pak až přišel k rozumu pokračovala dále, nebo jeho trojčení nebralo konce a pak došlo k nejhoršímu, spáchal totiž dokonalé harakiri tak, jako nějaký příslovečný japonský samuraj a začínala jsem opět znovu. No co naplat, chci věřit tomu, že i toto byl záměr autora hry a ne závada na mém počítači. Jelikož mám k dispozici dva v síti propojené počítače, každý z nich o různém výkonu, na jednom nainstalován Windows 98 a na druhém Windows XP Professional, nedalo mi to a zkusila jsem si hru zahrát na obou PC, ale se stejným výsledkem.

Takže mi nezbývá než věřit, že se skutečně jedná o předem promyšlený záměr autora. Samotná hra není špatná a těch 1,50 MB rozhodně za její stažení stojí, nečekejte ale od ní něco kromobyčejného, byli byste dozajista zklamání. Její ovládání je jednoduché, nemohu ani říci, že by byla abnormálně těžká, její obtížnost ale spočívá právě v té již mnou popsané nepředvídatelnosti. O grafické úpravě se toho mnoho napovídat nedá, žádné postavičky, či zvířátka v ní nenaleznete. Stoje a přístroje jsou velice pěkně, barevně a rozmanitě zpracovány, vše je ale téměř mrňavé, takže i když budete technicky vzdělaní, což přiznám bez mučení můj případ není, těžko poznáte, o co se vlastně jedná.

Vytknout autorovi ale musím přehršel tmavomodré barvy, je ve hře zastoupena téměř 99 %, takže bych jako autora hry hádala spíše Jaroslava Ježka s jeho příznačným Tmavomodrým světem, zdá se, že si autor na tuto barvu potrpí až příliš. Je až s podivem, že se do této hry podařilo autorovi doslova nacpat i zvuky a dokonce i doprovodnou hudbu. No doprovodnou hudbu, spíše něco příšerného, co muzicírování připomíná jen zdáli. Kajícně doznávám, že jsem po chvilce hraní, zvláště když se mi nedařilo, měla tohoto „hudebního“ doprovodu plné zuby, abych tedy ze vzteku nerozbila reproduktory vlastního počítače, raději jsem si je předem preventivně vypnula.

Na závěr už pouze jen malý dodatek, pokud hru ukončíte, můžete se zapsat do výsledkové tabulky největšího počtu dosažených bodů, přeji vám, abyste tuto možnost ve hře měli bezpočtukrát.