Nejrůznějších mutací, variací a buhví čeho ještě pocházejícího námětově z modly všech arkádových her, prapůvodního PacMana, už jsme na Plných hrách měli tolik, že v nás s každým novým obdobným objevivším se kouskem roste míra jistého skeptismu a pochyb o tom, zda ještě na trhu existuje mezera, kterou si daný produkt klade za cíl zaplnit. Bechman patří právě mezi hry, k nimž ze začátku přistupujete se značnou nedůvěrou, ale nakonec si vás dříve nebo pozdějí bezpochyby získají.
V základních vlastnostech je Bechman prakticky věrnou kopií stařičkého PacMana. Na začátku každého levelu se vaše postavička - malá žlutá kulička s řádně proříznutou pusou - objevuje uprostřed improvizovaného bludiště chodeb, jež jsou vyplněna dalšími, tentokrát malinkými žlutými kuličkami. Krom vaší sběračské postavičky se rozlehlými chodbami bludiště toulají ještě zlí různobarevní duchové, kteří jsou vašimi hlavními nepřáteli a je tedy nutné se kontaktu s nimi vyhýbat.
Verze, kterou jsem měl možnost testovat, obsahovala toliko čtyři různě zpracované světy, z nichž každý navíc ještě obsahuje několikero samostatných levelů. Vzhledem k jejich různorodému zpracování prostředí bych se odvažoval tvrdit, že je docela dobře možné, že se postupem času od tvůrců dočkáme vydání nových, graficky odlišných světů plných dalších zajímavých levelů a zábavných vychytávek - je to ale pouze má ničím nepodložená domněnka. Za velkou nevýhodu a nedotaženost hry pokládám ovšem nemožnost uložit si rozehraný level či alespoň postup levely a později jej opět z úložiště nahrát. Přestože totiž hraní Bechmana není nijak obtížnou záležitostí, stane se, že potřebujete něco udělat, popř. třeba jít na kutě a chcete pokračovat v hraní třeba dalšího dne. V takovém případě musíte ovšem hru chtě nechtě vzdát, nechat si připsat aktuální skóre a pozdějí začít nanovo od prvního levelu prvního světa.
Narozdíl od původního Pacmana umožňuje Bechman simultánní hru dvou hráčů, což je vlastnost, která se hodí zvlášť ve chvíli, kdy akutně potřebujete něčím zabavit svého mladšího sourozence nebo nežnější polovičku. Typ Bechmanovského multiplayeru je jakýmsi mixem mezi kooperativním a individuálním přístupem známým z jiných her - v praxi to vypadá tak, že ačkoli každý obohacujete sbíráním kuliček své vlastní skóre, sežere-li jeden z vás (resp. jedna z vašich postaviček, abchom byli přesní) speciální červenou kuličku, po jejímž požití se duchové stávají na čas neškodnými, nemusí se kontaktu s duchy na onu omezenou dobu obávat ani hráč, který s ní neměl nic společného.
Poměrně pestrá jsou základní nastavení, k nimž se velice rychle dostanete odskokem z hlavního menu. Krom zmíněného multiplayeru nabízí ještě jiné, více či méně užitečné položky. Namátkou například změnu jazykové mutace hry, která sice co do efektnosti není nijak převratná (změnou jazyka se rozumí pouze výměna několika hlášek a nikoli například lokalizace ve hře přítomné reklamy, kterážto je stále a pořád v češtině), nicméně určitě nečesky mluvícím hráčům přijde vhod, nebo třeba volba rychlosti, kterou se postavičky ve hře pohybují (což má na výslednou obtížnost ale minimální vliv, protože zpomalení působí nejen na počítčově řízené oponenty, ale také na samotného Bechermana).
Po grafické stránce není bronzová Becherovka Game nijak převratným kouskem. Ačkoli je třeba přihlédnout k faktu, že hra na svou obsahovou rozlehlost nezabírá nijak podstatné místo na disku, neexistuje důvod proč nepřiznat, že na samotnou špičku současné freewarové tvorby po stránce vizuálního zpracování rozhodně nemá. Nic to ovšem nemění na faktu, že hratelnostně se jedná o jednu z nejlepších a především nejvariabilnějších modifikací PacMana, která kdy spatřila světo světa.
