Pozor, tento text by neměly číst osoby mladší osmnácti let, případně osoby mající vrozený odpor ke konzumaci alkoholu případně zábavám s ním spojeným. Neměli by jej číst ani rodiče, kteří nechtějí přijít o iluze o svém dospívajícím dítěti a vlastně ani nikdo, kdo nemá kladný vztah k pobývání v restauračních zařízeních. Nebo jinak - měli by si jej přečíst všichni ti, kdož si rádi zahrají zajímavou freewarovku na motivy známé hospodské hry Beirut (přiznám se, že já osobně jsem ji do doby, než jsem narazil na její počítačovou adaptaci, neznal).
Její pravidla jsou vcelku snadná (tak snadná, aby se dala pochopit i ve chvíli, kdy v sobě máte tolik promile alkoholu, že jste sotva schopni se postavit na nohy) - v původní (rozuměj - hospodské) verzi jsou na hraní potřeba dvě družstva, stůl o přiměřené velikosti, spousta kelímků/skleniček, něco piva a tři pingpongové míčky. Oba týmy vždy srovnají své skleničky do pyramidy a následně naplní první skleničku (tu na vrcholku pyramidy) po okraj zlatavým mokem. Posléze rovnoměrně rozlejí další čtyři půllitry do zbývajících sklenic. Tým, který vyhrál poslední hru pak zahajuje další kolo. To probíhá tak, že se jeden z hráčů první skupiny snaží trefit kelímek skupiny druhé a naopak. Pokud se zástupci jednoho týmu podaří některou ze sklenic míčkem zasáhnout, musí jeden z hráčů týmu druhého pivo ve sklenici vypít. Pokud hráč naopak všechny sklenice přestřelí, je jeho povinností si vybrat a vypít jednu sklenici vlastní. Cílem hry je samozřejmě zredukovat počet soupeřových kelímků na nulu. Stane-li se tak, poražený tým musí vypít obsah zbytku kelímků týmu zvítězivšího a hraje se nanovo.
Počítačová verze pravidel se od těch původních liší de facto jen kosmeticky. Nejpodstatnějším a nejvýraznějším rozdílem je fakt, že při hraní není potřeba nakoupit zásoby Starobrna či jakéhokoliv jiného piva a hráči tak dost podstatně ušetří - na druhou stranu ale zase přijdou o možnost se při hraní tak zvaně společensky unavit. Dalším, ač prakticky nepodstatným rozdílem je možnost hrát tuto freewarovku i při věku nižším než oněch osudných osmnáct let (samozřejmě si nedělám iluze, že všechny hospody a restaurace tuto věkovou hranici striktně dodržují) a také absence nutnosti umět alespoň trochu házet - jediné, co tu totiž k trefování kelímků pingpongovým míčkem budete potřebovat je funkční klávesa Enter a směrové šipky.
Po stránce hratelnostní tedy vyjma oněch vyjmenovaných dvou nedostatků (jejichž náprava navíc není v silách tvůrců) Beirut nijak nepokulhává za ostatními hrami podobného typu. Totéž se bohužel už nedá říci o jeho grafickém provedení. Vizuální část hry totiž rozhodně není něčím, na co byste půl dne s otevřenou pusou a vyvalenýma očima jen nevěřícně koukali. Taktně řečeno je Beirut po stránce technické hrou veskrze průměrnou a tedy v žádném případě průkopnickou, originální či převratnou.
Komu by ale vadila průměrná grafika, když v Beirutu jde o úplně něco jiného? Jde v něm o hratelnost a replayabilitu (tzn. vlastnost vyjadřující motivaci po opětovném hraní dané hry), jež vám Beirut poskytuje minutu po minutě v opravdu hojné míře. Krom hry jednoho hráče můžete navíc taky zkusit multiplayer a to jak ve dvou na jednom počítači, tak po Internetu a užít si tak trefování šikovně zaonačených sklenic naplno.
Ačkoli mně osobně alkohol prakticky nic neříká a navštěvování zaplivaných pajzlů není zrovna mou nejoblíbenější činností, počítačový Beirut mě zaujal natolik, že bych si rozhodně rád vyzkoušel i jeho reálnou variantu. Holdujete-li tedy navíc všemožným alkoholickým nápojům a návštěva místního hostince je pro vás denním chlebem, neváhejte ani vteřinu!
