Daniel Marshal a Benjamin Ward jsou asi nejegoističtějšími tvůrci adventur za jejich bezmála čtyřicetiletou historii. Nebo si snad vzpomínáte na jakoukoliv hru tohoto žánru, jejímiž hlavními hrdiny by byli samotní autoři? Nutno však kvapem dodat, že smysl pro sebeironii jim rozhodně nechybí a že plakát Sama a Maxe, na nějž natrefíte již ve druhé obrazovce, je v tomto případě dobrým znamením té pozitivní inspirace, která si půjčuje, ale nekrade. Ben There, Dan That! (odteď BTDT) je totiž zatraceně vtipná polízanice, zejména pokud jste s hrami, které autoři tolik adorují, měli tu čest.
Oproti nim se však zápletka BTDT jeví vcelku prostá, dá se říci klasická a s lehkým leskem sarkasmu v oku pomrkávající.. Po návratu z dobrodružství v Peru je jediným úsilím obou protagonistů zprovoznit televizi a stihnout seriál Mangum pi. Mocné síly tomu však chtějí, že jsou oba uneseni mimozemskou civilizací a nezbývá jim, než prozkoumat různé časové dimenze svého rodného Londýna a najít Ying-Yang, klíč k jejich cestě domů. Jak již hlavní kostra děje napovídá, v průběhu hry se setkáte snad s veškerým žánrovým klišé. Ty zde však slouží jedinému účelu, svému vlastnímu zesměšnění.
Nebudu nijak zapírat, že tahle metoda na mě zafungovala skvěle a nemálo momentů mě doslova přinutilo vyprsknout smíchy. (Např. využití bible v kostele..) Stejně jako neustálé glosování obou hrdinů. Vždyť ostatně jedinou funkcí sekundární postavy Dana (které by vystřižená hlava Maxe skutečně slušela) je krom vyšroubování žárovky, právě permanentní nahrávání na gagové smeče svého parťáka. A že jich není málo. Po vcelku sympatické Nelly Cootalot, je milé natrefit na další mimořádně ukecanou adventuru, zvláště mají-li její tvůrci, co říci. A o nekonečném kecání je to zde především. Pokud jste pouze fanatickými řešiteli rébusů a adventury pro vás představují spíše další výzvu, než zábavu, snad se i poohlédněte jinam. Ne, že by BTDT nedal mozkovým závitům místy pokouřit, ale hlavní je zde především bezbřehý humor a sebeparodie. O tom ostatně svědčí i audiovizuální pojetí, jež zejména v oblasti grafiky balancuje na tenkém laně.
Na jedné straně je zde totiž patrná zručná stylizace, zejména na poli kresby charakterů, na druhé však vyložená odbytost, co se pozadí týče. Vizuální pojetí titulu patří rozhodně k silnému nadprůměru, ale člověk se v průběhu hraní kolikrát neubrání dojmu, že zrovna detailní vykreslení prostředí nebylo hlavním zájmem autorů. A to je vzhledem k všudypřítomným nepokrytým poklonám Lucas Arts, celkem škoda. Diskutabilní je i hudební doprovod (či spíše jeho absence), který vás v úvodu
nepochybně značně naláká, avšak v průběhu hry se téměř neozve. Pro málokterý žánr je přitom hudba tak podstatná, jako pro adventuru. Vězte, že autoři přitom nastražili několik zákysových situací, kdy si všeobjímající ticho uvědomíte nejvíce a není příjemné. A to nemluvím o celkovém ochuzení atmosféry, která by za jiných okolností mohla být špičková.
I tak je ovšem BTDT jasnou volbou a nepochybně i horkým kandidátem dalších AGS Awards. Jak tvrdí samotní tvůrci, ve sluji adventurního žánru to pěkně zahnívá. Proto je fajn na chvíli otevřít okno a vpustit dovnitř něco čerstvého vzduchu, třeba v podobě Ben There, Dan That! Naskytla se vám totiž příležitost, mít co dočinění s hrou, která se neobjevuje víckrát, jak dvakrát do roka.
