Byly doby, kdy počítače a konzole neměly výkon jako jaderná elektrárna, a o grafických finesách tak nemohla být řeč. Vyloženě přátelské k tomuto stavu byly logické hry: Nepotřebují kdovíjak lákat vizuálně, oslní chytrými mechanikami. Brain Box se hraje jako hra ze starého atari, ale přitom působí svěže. Až z toho jde mráz po zádech.
To proto, že za posledních několik dekád se toho v žánru logických her moc nezměnilo. Ani vlastně není co. Herní mechaniky jsou stále ty samé a jen výjimečně se stane, že nějaká osvícená mysl vytvoří něco nového. Brain Box je vlastně archaický koncept v moderně minimalistickém (a podobně moderně hranatém) 3D kabátě. Ale i tak to asi stačí.
V každé úrovni je potřeba vašeho avatara (jakousi kostku s očima) dostat na cílové políčko. Mapa je tvořena jako jakýsi labyrint, ve kterém vám vždy stojí v cestě nějaká překážka. Jednou je to například jiná kostka nebo naopak hluboká jáma a vy musíte přijít na to, jak se překážky zbavit. Obejít nejde, protože vše se odehrává v tísnivých koridorech.
Nad každou jámou se vznáší ukazatel s číslem. Ten značí, jak hluboká díra je, tedy kolik kostiček je potřeba do díry došťouchat, aby se zcela zaplnila a vy jste mohli bezpečně přejít. Stejné je to se žlutými tlačítky, která po zatížení kostkou otevřou cestu dál. Problém je v tom, že kostky můžete pouze postrkovat před sebou, nikoliv táhnout. Takže každá úroveň má velice specifický vzorec, podle kterého ji lze splnit.
Celkem paradoxní je, že Brain Box trpí svým moderním zpracováním. Kamera v trojrozměrném prostoru je fixovaná, a tak tlačítko pro pohyb vaši hranatou postavičku často posune úplně jinam, než byste předpokládali. Dalším minusem je fakt, že hra, kromě toho, co jsem zde napsal, nemá dál co nabídnout. Jakmile dohrajete ty dvě desítky úrovní, už se k ní nikdy nevrátíte.
