Vidina náhodně generované herní mapy prochází hlavami nezávislých designérů a vzbuzuje pocity srovnatelné s náladami obyvatel Betléma v roce 0. Takové náhodné generování totiž umí divy – ušetříte za tvorbu mapy a rozsévání nepřátel, a zároveň i hráči budou pokaždé zkoumat nové prostředí. Dokonalá znovuhratelnost. Jenže pokud se to udělá blbě – jako v případě hopsačky Cave of No Return od Anderse Anderssona – dobrý dojem nevyleští ani krém od Horsta Fuchse.
Máme dnes co dočinění s hopsačkovým subžánrem furtběžíš, ve kterém vám panák (v tomto případě panačka) utíká sám (sama) od sebe a na vás jako hráči je v časové tísni rychle reagovat na překážky. Nejde se zastavit, takže celá hratelnost vyplývá z neustálé hrozby, že jediná chyba může být váš konec. Nejtypičtějším představitelem žánru je flashovka Canabalt, která právě oplývá náhodně generovaným prostředím, a loni jsme tu měli také skvělou atmosférickou věc jménem rComplex, která koncept furtběžíš okořenila přímočarým příběhem a opulentní stylizací.
Bohužel, Cave of No Return kombinuje původně dobré nápady předloh do šíleného mixu. Nejprve zcela opomíjí jakékoliv vyprávění, které výrazně pomáhalo právě rComplexu. Následně "překvapí" nezajímavou retro manga stylizací (po kolikáté už?), aby vše završilo nesmyslnou obtížností a bizarně implementovaným generováním levelu. Na rozdíl od obou předloh je totiž každý přešlap penalizován úmrtím postavy. Zatímco benevolentní Canabalt umožňoval čas od času nabourat do krabic a benevolentnější rComplex dokonce zpomaloval monstrum za zády, Cave of No Return zvládne pouze vypsat obrazovku GAME OVER.
Drakonická obtížnost je sama o sobě iritující součástí hry, ale teprve ruku v ruce s náhodně generovanými levely vytváří smrtící spirálu hráčova hněvu. Není tak problém přeskočit jednu překážku, abyste už při doskoku narazili do dalšího krápníku (= smrt) nebo zdi (= taky smrt). A platí to i v případě, že padající tunel předběhnete o celou obrazovku. Hrdinka si zkrátka rozryje rypák a GAVE OVER. Ač by hra mohla fungovat s předem vytvořenou mapou nebo s trochu vlídnější obtížností, kombinace obojího ji láme vaz.
Ve finále Cave of No Return nenabízí nic z nadbytečného pozlátka (grafika, stylizace, děj) ani rozumné hratelnosti a zůstává pouhou špatnou kopií své inspirace. Panu Anderssonovi gratulujeme.
