Choke on my Groundhog - cestujeme v čase

Klasická až tuctová akce, řeknete si. Ale omyl! V této střílečce budete nejen zabíjet, ale také spolupracovat se svým již mrtvým já a někdy dokonce i s pěti najednou. Ostatně přesvědčte se sami...

Když se pod hrou objeví podepsaný Petri Purho, neváhám ani minutu a okamžitě stahuji. Proto jsem nemohla dlouho přehlížet jeho nejnovější projekt nesoucí označení Choke on my Groundhog. Jedná se o příspěvek do soutěže pořádané Assembly, kde se mimochodem sešly kousky poměrně vysoké kvality.

Z Choke on my Groundhog jsem si zpočátku odnesla trochu smíšené pocity. V prvních sekundách hraní mi totiž něco nesedělo. Hra se totiž tvářila jako tuctová akce s příjemným a netypickým grafickým zpracováním. To ale není standart Petriho her, zkrátka mi to přišlo jako trochu málo. A opravdu. Po první smrti začne ta pravá show, díky níž pochopíte, že úroveň Petriho her skutečně dolů nešla.

Nejlépe je tedy možno chápat Choke on my Groundhog jako hru o mnoha prolínajících se vrstvách. Tu první zahájíte samotným spuštěním. Na herní obrazovce se objeví modrý panáček se zbraní, kterou bude likvidovat robotické nepřátele, hrnoutcí se ze všech stran. Ti jsou ale také ozbrojení a jeho směrem vysílají obří červené koule. Před těmi je nutné uhýbat a zároveň projektily pálit přímo do těla nepřátel. Zabití jednoho pak trvá poměrně dlouho, proto je vlastně hra v této první vrstvě slupky neskutečně těžká. Brzy tedy tak jako tak umřete a po stisknutí mezerníku poprvé zažijete to, co z tuctové akční hry dělá originální záležitost. Jde o jakýsi stroj času. Po stisku klávesy se na obrazovce objeví panáček nový, kterého budete ovládat. Stejně tak se ale ve stejnou chvíli po prostředí pohybujete vy v minulosti. Zkrátka je zde i panáček druhý a ten se chová přesně podle záznamu z vaší minulé hry – tedy uhývá před projektily a střílí do protivníka a tím vám vlastně pomáhá. No a takto to jde cyklicky dokola. Poté co zemřete po čtvrté, bude vás na obrazovce rázem pět a vy se tak budete dostávat dál a dál. Jedinou nevýhodou snad je, že se obrazovka stává stále více a více nepřehledná a časem je i těžké orientovat se v tom, kterého panáčka vlastně v danou chvíli ovládáte.

To jsou společně s nudným bílým pozadím ty jediné chyby, které je možné na Choke on my Groundhog najít. Jinak totiž jde o řemeslně dobře odvedenou práci, za níž si Petri Purho opět zaslouží náš obdiv.