Ačkoli by se mohlo zdát, že DOSovým freewarovkám už odbil umíráček, opak je pravdou. I dnes, kdy Gatesův kolos chrlí jeden operační systém za druhým, mají "starší" hříčky své nezpochybnitelné místečko na slunci - a že je to místo, na které mohou být jejich tvůrci náležitě pyšní, vám dokáže jedna z nich, logická arkáda Crillion, jejíž vznik se datuje do roku 1997.
Hlavním hrdinou nepříliš myšlenkově náročného freewarovky Pedra Ortegy je jakési podivné zvířátko, které disponuje schopností netradiční formy pohybu - odpinkávání se od horní a spodní části obrazovky. Když tuhle vlastnost zkombinujete s šipkami ovládaným pohybem do stran, rázem máte poměrně zajímavou arkádu - a to jste ji ještě neobohatili o to, co u Crillionu představuje pravděpodobně nejdůležitější a nejvíc hratelnost ovlivňující element - logickou část.
Úkol - z části logicky, z části pravověrně arkádový - který náš malý hrdina pod vaším vedením zopakuje nejméně třiačtyřicetkrát (protože jako 42. je označen poslední level a počítání začíná od nuly), je zdánlivě jednoduchý... spočívá v likvidaci všech barevných kostek vyskytujících se v aktuálním levelu. Když se ovšem do hry ponoříte trochu hlouběji, zjistíte, že nic není tak snadné, jak se na první pohled mohlo zdát. Předně - kostky (čtverce, kameny či jakkoli chcete) lze likvidovat pouze v případě, že vaše zrádně metamorfující příšerka právě nese stejnou barvu jako cílová kostka. Pokud tomu tak není, kostka prostě zůstane na svém místě a vy musíte chvátat za jedním z portálů, které disponují schopností přenášet svou barvu na vašeho svěřence.
Ani v tu chvíli ani nemáte automaticky vyhráno - po cestě se totiž můžete snadno dostat do pasti (jediný průchod je možný pouze v případě, že váš hrdina je obarven na modro a přitom modrý portál najdete jen za tímto průchodem), přijít o značnou část časového limitu (jehož vypršení = okamžitá smrt), popř. se stát obětí zákeřných útoků všudypřítomných oblud. Zní to vražedně, viďte? Autor si toho byl už při programování svého dílka zřejmě moc dobře vědom a tak vám hra vždy po pětici splněných levelů prozradí heslo, které vás pak snadno a rychle přenese tam, kde jste minulou partii skončili. Nechtěl bych vás teď podněcovat ke šťourání v kódu Ortegova dílka, nicméně po krátkém bádání v jednom ze souborů Crillionu můžete narazit i na mnohem zajímavější "cheaty" - například jeden (nesoucí snad jméno autorovy přítelkyně?) umožňující přístup do "zakázané" zóny (možnost libovolného výběru levelu), další přidávající životy či prodlužující limit k dokončení aktuální úrovně.
Crillion ovšem popravdě řečeno nedělají obtížným ani tak všechny ty logické prvky (i když vám čas od času možná dají celkem slušně zabrat), jako spíš uvnitř herního systému zakuklená arkáda, která sice své růžky vystrkuje jen nepatrně, ale když je vystrčí, tak se dějí věci. Obzvlášť složité je například trefování do správného portálu (teď se tomu možná jen v skrytu duše pousmějete, ale vězte, že ve chvíli, kdy vám panák neustále pendluje nahoru dolů, to není žádná sranda) či chronologické plnění jednotlivých úkolů (tj. nejdřív vymlátit kostky žluté, pak modré a nakonec červené apod.). Má to ale i jednu světlou stránku - "souboje" s počítačovými záporňáky jsou pak pro vás o to snazší.
Crillion ani po letech neztrácí nic ze své původní krásy. Nemůže sice o hráčovu přízeň bojovat vizuálními kvalitami či obecně technickým zpracováním, ale hratelnost a poměrně dlouhá hrací doba mu nechybí. Nabízí navíc celých 43 unikátních levelů a desítky nejrůznějších bonusů, nepřátel a nástrah. Proto vyhovuje-li vám kombinace arkáda-logika, berte teď nebo zůstaňte hlady (téměř) na věky.
