Různých stříleček, simulátorů (ať už leteckých nebo vesmírných) jsme tu už měli bezpočet. Jednu odnož tohoto velmi početného žánru ale tvůrci v letech nedávno minulých značně zanedbívali - je jím boj muže proti muží, stíhačky proti stíhačce nebo prostě jednoho na jednoho. Boj jednoho supersilného hrdiny proti početní převaze nepřátel, který většinou končí vítězstvím onoho hrdiny, totiž nikdy není tak zábavný jako boj proti někomu, kdo je nejen schopen vám dost dobře konkurovat, ale kdo je také schopen vás porazit. A právě tuto ideu se podařilo tvůrcům Dogfightu dotáhnout až do samého konce.
Princip Dogfightu, resp. jakéhokoli jiného obvyklého souboje jednoho proti jednomu, je velice jednoduchý. V určitém specifikovaném časovém limitu (který si navíc sami v menu hry zvolíte) získat co nejvyšší počet bodů. Nehraje se na životy ani na zdraví - jde čistě a jen po celkový počet sestřelů. Aby ale byla hra pestřejší a hraní zábavnější, vložili do ní tvůrci celou škálu různých více či méně strefitelných terčů. Za sestřelení mrňavé stíhačky tak dostanete pod 200 bodů, za zneškodnění vzducholodi 1000 a za zničení jisté specifické budovy (zřejmě továrny) celých 2000 bodů - kobercové bombardování tedy rozhodně není od věci.
Ukojení svých destruktivních choutek si můžete vychutnat za kniplem několika různých strojů, ať už americké nebo ruské provenience - všechny jsou ovšem určeny pro boj ve vzduchu a řadí se tedy buďto mezi bojové vrtulníky nebo letadla (bombardéry, stíhačky). Mohlo by se zdát, že ony vrtulníky jsou tu vlastně jen do počtu a jejich praktické uplatnění je rovno nule - taková dedukce je ale značně lichá. Vrtulníky a zvláště pak ty s větší palebnou silou jsou upřímně řečeno mnohem hůř ovladatelné než jejich dvoukřídlí kolegové a to i přesto, že hra postrádá třetí rozměr a je tedy čistě dvojdimenzionální.
Přímo v menu hry nebo během hraní lze také použít jednu kouzelnou a značně komickou volbu způsobující, že počítač převezme kontrolu i nad vaší stranou a statečně se vrhne do boje s oponentovou stranou, aniž byste museli do děje jakkoli zasahovat. Může tak posloužit i jako značně originální, nicméně po účelné stránce naprosto nehodnotný šestřič obrazovky. Zajímavostmi překypuje i multiplayerový mód splitscreen, který lze nastavit tím způsobem, aby ve chvíli, kdy se hráči k sobě dostatečně přiblíží, sloučil obě obrazovky do jedné a zpřehlednil tak hráčům orientaci na obrazovce. Dle mého názoru si tím sice ze hry zbytečně uděláte logickou kůlničku na dříví, nicméně je dost dobře možné, že se mezi vámi najde někdo, komu to věčné přepínání bude vyhovovat.
Za grafické zpracování se Dogfight rozhodně stydět nemusí - ostatně jeho nijak zanedbatelná velikost je toho zářným důkazem. Hráčovu oku lahodí zejména nádherně zpracované prostředí, malé kopečky, šedivé obláčky či vysoké pahorky a vůbec všechna příroda, která se do jinak přetechnizované hry dala fikaně nacpat. Graficky naopak pokulhávají samotná letadýlka a "zničitelné" objekty jako třeba továrny, protiletecká obrana nebo značně agresivní vzducholodě. Na celkově dobrý dojem, kterým na mě hra po celou dobu testování působila, to už ale rozhodně nemělo vliv.
V závěru bych chtěl upozornit na fakt, že Dogfight si příliš nerozumí s Windows2000. Na mé sestavě (Duron750MHz, 128MB RAM) odmítal po odehrané partii vykreslovat (zřejmě chyba komunikace s DirectDraw) a hrát tak bylo možné až po restartu počítače, což příliš nepotěší. Zohledním-li ovšem fakt, že většina z vás dosud patří do řad (ne)spokojených uživatelů Windows řady 9x či ME, musím zkonstatovat, že přinejmenším co se simulací vzdušných soubojů týče tato freewarovka zatím nemá na trhu reálnou konkurenci. Zatím.
