Už z prvních obrázků je patrné, že Doomed Dungeon se nebere příliš vážně. Hra na hrdiny z pohledu vlastních očí (takzvaný "dungeon") v jeho podání hýří barvami a roztomilostí, a tak klasické "realistické" zástupce tohoto žánru připomíná jen svým konceptem. Místo složitých pravidel a dlouhé herní doby přináší jednoduchou hratelnost a nenáročnou zábavu na několik málo minut.
Hry z tohoto stále oblíbeného, ale v poslední době značně nedostatkového žánru, mají tendenci uzavřít svého hráče do tmavého a klaustrofobického vězení. Povětšinou jsou stylově poměrně naturalistické, či dalo by se říci i děsivé.
To je způsobeno především tím, že se berou vážně. Doomed Dungeon takový určitě není. Do složitého sklepení vás sice uzavře, ale na jeho tváři se zračí velká dávka nadsázky. Nechce hráče děsit či frustrovat a jeho způsoby by možná někdo označil dokonce za primitivní.
Po výběru povolání a rasy, přičemž rozdíly mezi těmito možnostmi jsou spíše kosmetického rázu, je hráč vržen do první úrovně rozsáhlého bludiště, svou jednoduchostí trochu připomínajícího třeba starý Wolfenstein.
Úkolem je najít vchod do nižšího patra, a tak pořád sestupovat. Hráč při tom vraždí roztomilé nepřátele, získává úrovně, rozděluje body do několika vlastností a sbírá předměty.
Bohužel, všechny tyto činnosti brzy omrzí i největšího optimistu, a tak je Doomed Dungeon záležitostí spíše jen na několik minut. Těžko si představit, že by u hry někdo strávil více času. Na to je až příliš jednoduchá a nenabízí žádnou výzvu, natož hmatatelnou odměnu za delší hraní.
Fakt, že na konci hráče čeká souboj s bossem, není dostatečnou motivací. Jednoduchá a nedospělá grafika je na pomezí infantilnosti a třeba pavouci, přivírající oči při každém úderu mečem, si zaslouží označení "roztomilost sama".
Doomed Dungeon tak zůstává na pomezí: Prvotní pocit z vtipné a nenáročné zábavy je vystřídán pocitem prázdna. Kdo však nechce obětovat více než deset minut času, může hru zkusit.