DROP – volný pád

Úniková arkáda z DigiPenu potěší zpracováním. Chybějící originalitou už nikoliv.

DROP

DROP

Dokud bude existovat herní univerzita DigiPen, nemusejí se příznivci plných her obávat nedostatku potravy pro své herní kanóny. Jak už to ale s kanonefutrem chodí, málokdy jeho zástupci vykazují zvýšenou důležitost. Platí to i pro dnešní arkádu DROP, která se navzdory řemeslně kvalitnímu zpracování a učebnicové aplikaci game designu řadí přinejlepším mezi průměrné tituly. Ukazuje se tak, DigiPen zkrátka studují lidé, kterým při všem to šrotování vědomostí mnohdy nezbývá prostor pro jakoukoliv invenci.

V DROP ovládáte kuličku (vajíčko?) padající volným pádem jakousi šachtou (nebo čím). Vašim úkolem je padat co nejdéle a nastřádat tak maximální skóre. Do cesty se vám samozřejmě staví různorodé překážky – od plošinek přes houfy ptáků až po podobně padající dělobuchy. Je na vašem umu a citlivé myši se překážkám vyhnout, nebo alespoň včas aktivovat štít a zmírnit dopady dopadu. A povinnou pomocnou ruku nabízí po cestě se vyskytující duo sbíratelných bonusů (životy, štíty).

DROP

DROP tedy poskytuje baterii nezbytných žánrových elementů. Vyžaduje postřeh, umožňuje soutěžit s jinými lidmi, přitom ale dává svému hráči i možnost padat „volným stylem“ – pokud sbírá bonusy, nemusí se moc snažit uhýbat. Navíc je vyvedeno v slušivé „nezávislácké“ grafice. Žádné olbřímí pixely. Přesto na něm cosi neštymuje. Je to především absence jakýchkoliv „nadbytečných“ prvků, které by hru okořenily a umožnily ji vymanit se ze škatulky „povedeného školního projektu“.

Hra v podobné škatulce není sama. Vlastně, podíváte-li se na seznam her vydaných studenty DigiPenu, nelze se ubránit jistému zklamání. Oproti mnohdy fenomenálním autorským dílům produkovaným nezávislou scénou je mezi hrami z DigiPenu obrovské zastoupení balastu. Možná řemeslně dobře zpracovaného, ale přesto balastu. Jakoby platící studenti (DigiPen je soukromá instituce) neměli ani za mák originality a chtěli produkovat jenom únikovou zábavu.

DROP

V přetlaku herní scény jsou to ale právě originální tituly, co se počítá. A tak podobně, jako hernímu zážitku příliš neprospívají nezávislé tituly tvořené v drakonickém čase pro různé soutěže, neprospívají mu ani tituly tvořené v podobně drakonickém času při plnění studijních norem. Je to škoda, protože podobné lajdáctví u lidí STUDIJÍCÍCH game design (!) ukazuje na širší problém celé videoherní kultury. Možná, že hry už dnes hraje celý svět, ale to bohužel neznamená, že bychom se od této široké třídy populace měli dočkat i většího počtu svěžích nápadů.