Nenávist? Lítost? Závist? Sebezapření? Strach? Bolest? Stud? Odloučení? Ať již prožíváte při svých melancholických chvilkách jakékoliv z těchto pocitů, divili byste se, jak jednoduše se tyto negativní pocity dají odstranit. Tedy alespoň podle této hry. Deprese není, jak se mnoho lidí mylně domnívá "špatná nálada". Právě proto jsem v předchozím textu použil raději slovo "melancholie". Pravdou je, že hrdinové Duct nejsou v depresi. Pocit, že něco ve vašem životě není správně a skleslá nálada, která se k tomu přidává není depresí, ale spíše stavem letargie a chmurného uvažování. Ať je to ale jak chce a ať to nazýváme jakkoliv, stojí to za prd. Mno, ještě že tu máme našeho hlavního hrdinu.
V Duct se chopíte role podivně vypadající bytosti (Nejsem schopen identifikovat, co to vlastně má být.), kterou provázíte na cestě skrze nitra tří pubertou zatížených osob. No, nejen pubertou. Zdá se totiž, že všechny tři subjekty jsou prostoupeny negativními pocity a onou "zkleslou" náladou o které jsem psal. Procházíte se tedy v podivně oddělených obrazovkách po vnitřní krajině oněch subjektů a hledáte klíče, kterými otevřete brány k subjektu dalšímu. Tyto klíče dostáváte z řekněme "inkarnací" té osoby v níž se právě nacházíte, přičemž odpovídáte na otázky, které vám položí. Pokud se vám až do této chvíle jeví herní koncept jako zajímavý, v tomto bodě vás musím zklamat. Na kratičké otázky, které vám osoby dávají se dá odpovědět vždy pouze buď Ano/Ne a v případě, že odpovíte špatně, prostě se zeptáte znovu a je to. Pochybuji, že by se našel člověk, který by nepochopil situaci, že když odpoví na otázku a odpověď je špatně, odpoví na ni stejně i podruhé. Toto je bohužel celá náplň Duct. Odpovědět na otázku – špatně. Zkusíme to znovu. Jiná možnost není – správně a máme klíč. Tím otevřeme bránu a hurá do dalšího subjektu. Tímto jsme vyčerpali celou náplň hry.
Je mi to trochu líto, protože symbolika ve hře obsažená není špatná a psychologická dramata a příběhy vůbec jsou mým šálkem čaje, ale Duct, jestli se tomu tedy dá říkat příběh, není naplněním potenciálu. Ba není ani jeho stínem. Těch pět minut, které se hrou maximálně strávíte, je dle mého názoru plýtváním drahocenné chvilky času, která nám ještě zbývá na tomto světě. Řečeno tedy v souladu s tématikou hry. Kromě naprosté nudy a absence něčeho, za co by hra stála, je tu ještě krom faktu, že hru nelze spustit na celou obrazovku (Na to si ale v poslední době už radši ani nestěžuji.), přítomen ten problém, že toto dílko je zcela bez zvuků a hudby. Hanba. Jednoduchý hudební motiv by hru v mých očích zcela jistě o pár bodíků pozvedl.
Doporučuji, pokud jde o deprese a nálady, abyste raději zvedli svá ctěná pozadí a odpotáceli se projít ven. Nejlépe až bude tma. Projděte se pod oslňujícími světly pouličních lamp, pusťte si k tomu Tristezzu od Chopina, zajděte si sami něco vypít do nějaké neznámé hospůdky (Osamoceně, takříkajíc na "Bogarta".) a pokud vám to vaši náladu naopak zhorší než zlepší, tak vítejte do klubu. Na Duct ale raději zapomeňte. No, já jsem teď zapomněl, kam jsem si odložil Prozac.
