Svět románů Franka Herberta je snad nejúžasnějším ze všech sci-fi vesmírů, jež kdy byly spisovateli vytvořeny. Vše se v něm točí okolo Duny, neboli Arrakisu, pouštní planety, která je nehostinná a pustá, většinu jejího povrchu tvoří písečné duny, kterým vládnou obří červové, alergičtí na jakoukoliv techniku – i pouhou lidskou přítomnost. Přesto jde o strategický bod, neboť jen zde a nikde jinde se dá těžit koření – melanž, nezbytná surovina pro navigátory vesmírné Gildy, která zajišťuje veškerou meziplanetární přepravu, a taktéž droga pro vyvolené, kteří si ji mohou dovolit.
V historii se objevilo už několik opravdu dobrých počítačových her, jež zpracovávaly právě prostředí Herbetovy ságy. Vůbec první Dune byla adventura mixovaná se strategií a ač výtečná, upadla víceméně v zapomnění. Zato Dune 2 je jméno známé ještě dnes, a to už od jejího vydání uplynulo dobrých dvanáct let. Druhá Duna totiž založila svébytný žánr v rámci strategických her, žánr RTS, tedy v současné době s přehledem nejzastoupenější a mezi hráči též nejoblíbenější.
Navíc nabídla úchvatné prostředí, které bylo integrované do hry: pouště s písečnými červy byly skutečně nebezpečné pro techniku, naopak stavět bylo možné jen na skalách, a to ještě pokud možno na betonových deskách kvůli nebezpečí zemětřesení. A není divu, že základní surovinou se stalo koření. 
Dále už vše šlo v kolotoči těžba – výstavba základny – výroba jednotek – boj – zničení základny nepřítele. Přesto proti dalším nemastným neslaným klonům měla Duna 2 něco navíc: tři strany konfliktu s výrazně odlišnými jednotkami.
Dune 3 je zajímavý projekt, o němž se v anglofonních zemích příliš neví (ostatně ani u nás ne). Pochází totiž z Ruska a – není k dispozici v žádném jiném jazyce, než právě v ruštině. Než ale i ten poslední čtenář znechuceně zavře okno internetového prohlížeče, pokusím se o ujištění: není to tak zlé. Význam ikonek v menu hráč pochopí po jednom vyzkoušení, nahrát a uložit si hru též není nic těžkého – a zbytek nezbytných informací je bohatě ilustrován. Navíc nechat si ujít parádní rusky namluvené hlášky (je v tom cosi úchylného, ale zní to vážně dobře) a bukvicové briefingy k misím, to by byla věčná škoda, ne?
Třetí Duna vypadá úplně stejně jako druhá, neboť je jejím věrným remakem. Opět tedy o vládu nad Arrakisem bojují klany Atreidů, Harkonnenů a Ordů a opět jsou Atreidové čestní bojovníci využívající nejmodernějších technologií a pomoci pouštního lidu fremenů, opět Harkonnenové preferují brutální sílu a mají k dispozici ultimátní jadernou zbraň a opět jsou Ordové zákeřní převlékači kabátů a dokáží přebarvit speciálními tanky nepřátelské jednotky na svou stranu. Jedinou věcí, kterou programátor Vladislav Demjanišin nezachoval, je výběr teritoria, na nějž bude hráč v následující bitvě útočit, místo toho se prostě rovnou spustí další mise.
Těm, kdo si původní hru pamatují, už asi není třeba nic vykládat. Dávno už totiž stahují a těší se, jak zase vyšlou na nepřítele pár raketometných tanků, zarejdí si s krtkovitými Harvestery mezi pěchotou přihlouplého počítače (pozor ale! AI je výrazně lepší než v původní verzi od Westwoodu a umí provádět stejné kousky.), vytvoří neprostupný val raketových věží a na závěr jako třešničku na dortu dovedou do konce stavbu paláce a vývoj ultimátní jaderné zbraně. To všechno zde je, navíc se autor pokusl eliminovat i některé z nejzávažnějších vad na kráse, které předloha měla.
Tak například značně byl vylepšen interface. Stavba budov je jednodušší, celé ovládací rozhraní se zmenšilo a přesunulo do spodní části obrazovky, hlavně ale už je možné označit více
než jednu jednotku naráz. Konkrétně je maximální počet dvanáct a ačkoliv je to stále málo a stává se, že se jedna či dvě zapomenou a odmítnou vyrazit spolu s velkou skupinkou, jedná se rozhodně o výrazné zlepšení.
Co dodat závěrem. Duna je klasika. Kdo na ni se slzou v oku vzpomíná, nesmí si fanouškovské pokračování nechat ujít. A kdo neměl tu čest, ať stahuje také: ač v libozvučné, leč nečitelné ruštině, stále má Dune skvělou atmosféru a mezi volně šířitelnými strategiemi jde o výjimečný kus. Vladislave Demjanišine, díky!
