Dnešní zajímavý pokus na téma "jak by vypadalo ideální zpracování solární energie ve prospěch lidstva podle šestiletého školáka" vytvořil David Scatliffe. Zlí jazykové budou Duum Mashine vytýkat, že hra by mnohem lépe působila ve Flashi – a budou mít pravdu. Mnohem častěji asi taky zazní výtka, že hra je pouhopouhá hříčka jejíž trvanlivost se počítá na desítky sekund – a opět budou mít pravdu. Duum Mashine ale do žánru stříleček opět vnáší trochu potřebné inovace, a ačkoliv bych tenhle nápad viděl raději jako minihru v nějaké větší gamese, byla by škoda se u něho nepozastavit.
Myslím, že jednoho dne by filmovou adaptaci Duum Mashine mohl natočit Michael Bay. Myší totiž ovládáte zařízení se solárním článkem na jedné straně a megamocným paprskometem na straně druhé. V jednom kuse na vás najíždějí hordy tanků podporované později i vrtulníky a výsadkáři, všichni cílí na vaše podzemní generátory po jejich zničení hra končí, každého z nich tedy musíte laserem usmažit. Ten ale nabíjíte pouze pokud solární článek míří k pohybujícímu se slunci a generátor sám o sobě vydrží na tři čtyři krátké dávky, takže ve finále neustále kmitáte solárním článkem ke slunci a pak rychle zpátky zlikvidovat přibližující se bezvěrce.
Na druhé straně, jak bych rád za originální herní nápad i snesitelné (a vtipně odůvodněné) zpracování dal vyšší známku, Duum Mashine bohužel nejen že není maratón, ale on to není ani běh na krátkou trať. I takto primitivní hra by mohla při smysluplné proměně hratelnosti vydržet déle; příkladem původně jednoduchého konceptu, který byl geniálně rozvinut budiž třeba Gravmari. V Duum Mashine na vás ale čeká maximálně tak oživení v podobě občasných vrtulníků nebo vzducholodě, která krátce zakryje slunce. To je málo, a i v tuhle nekřesťanskou hodinu mě napadá hned několik možností, jak hru šlo rozvinout. Byl bych ochotný nad jednoduchým konceptem Duum Mashine přimhouřit oči a hodnotit ho v kategorii "experimentálních hříček", ale i na tu je tento výkon pro jakékoliv nadprůměrné ohodnocení nedostatečný.
