S originalitou je to těžké. Rozhodnete se udělat něco, čemu každý rozumí, a lidi vám dílo strhají přinejlepším jako tupé, přinejhorším jako vykrádačku. A nebo naopak vsadíte na přirozenou inteligenci cílové skupiny, dva měsíce podpořeni LSD vymýšlíte nezemský koncept a děj – aby mu nakonec nerozuměl vůbec nikdo včetně vás samotných. Podobně jako pravidlům dnešní tahové strategie Enemy Flag.
Enemy Flag byla v Polsku relativně dost populární hra – což se není čemu divit, když ji napsal Polák; třeba na Slovensku nebo u nás je hra kupodivu prakticky neznámá. Veškeré pravidla i grafika jsou přitom zhusta inspirovány klasickými deskovými strategiemi. Skoro bych řekl, že po vytisknutí okolních screenshotů by kdokoliv s tužkou a papírem mohl hned ve hraní pokračovat.
Na relativně malé mapě musíte zničit oponentovu hlavní budovu (Radnice). K tomu vám dopomáhej Doly produkující zlato (nakupujete za něho budovy), Kasárna jednorázově přidávající vojáky (důležité je právě slovo "jednorázově"), dva druhy zdí a nakonec i teritorium samotné. Musíte zabírat políčka jedno vedle druhého. Nejen, že vám to teoreticky přidává akční body, které potřebujete ke kterékoliv činnosti, ale objevujete tak i bonusy zlata a konečně se přibližujete k nepříteli. Veškerý boj pak probíhá právě políčko vs. políčko; žádné hmatatelné jednotky v Enemy Flag nenajdete.
V jednoduchém strategickém rozměru se ale taky skýtá největší problém Enemy Flag. Hra je, jak to říct kulantně... hrozně nudná. Troufnu si říct, že i klikfest á
Na rozdíl od typově podobného The Strategist z léta, který se mi moc líbil a taky byl postavený na primitivním konceptu, neskrývá Enemy Flag de facto žádné doopravdy strategické možnosti. Obchvaty jsou nereálné protože vám na ně nestačí akční body, zakopat se taky nemůžete (resp. bude vám to k ničemu), takže nezbývá nic jiného než dlouhá opotřebovávací válka. Spíše než oponent se v ní ale opotřebuje hráčova vůle pokračovat v hraní.
PS. Hra má fungovat i jako multiplayerová, ale mě se živé hráče najít nepodařilo.
