Face Time – prázdný život milovníka

Nezávazný sex je špatný, áno? Zhruba takové poselství si hráč odnáší z dnešní krátké textové adventury.

facetime_poster

Mezilidské vztahy jsou námětem literatury od jejího vzniku. Možná právě značná absence tohoto tématu na úkor všemožných příběhů o záchraně světa ve značné části her je důvodem toho, proč se leckdo na hry dívá skrz prsty a odmítá je, navzdory jejich chutné audiovizuální omáčce, řadit mezi umění. Dnešní "interaktivní román" Face Time z rukou Jonathana Whitinga se mezeru pokouší zaplnit. Vtělíte se v něm totiž do kůže mladého studenta pověstného svými romantickými avantýrami.

Narozeninová párty je v plném proudu, alkohol tvrdí náladu a omámená mladá generace se utápí ve známostech na jednu noc. Těšíte-li se na bohaté grafické orgie (doslova), zklamu vás - svého bezejmenného hrdinu zde ovládáte pouze prostřednictvím dialogů. Face Time se totiž řadí do kategorie "interaktivních románů", které působí jako klasické knihy, avšak s občasným výběrem jak postupovat dále. Zobrazují se vám zde tak pouze texty a dialogy; obrázky na pozadí slouží pouze k ilustrování scény.

Díky tomu, že Face Time disponuje velmi liberálním systémem ukládání pozic a svůj postup si tak můžete uložit kdykoliv, hra přímo svádí pokoušet se o maximum možných konců a dějových linií. Po chvíli je zvídavý hráč doslova opit snahou sbalit na večírku úplně kohokoliv. A pravdou je, že opakované hraní (od začátku i z pozdějších uložených pozic) a experimentování s volbami je na Face Time zdaleka to nejzábavnější.

Problém vytane v okamžiku, kdy si uvědomíte, že jednotlivých voleb není tak moc a zpráva ukrytá za nimi je co do sdělení dosti prudérní – ať už se hráči snažíš jakkoliv, vždy skončíš špatně. Dobrý skutek je potrestán a ten špatný taky. Jednáte-li jako naivní zklamaný romantik nebo ten největší pozérský vošoust, každý jednotlivý konec s různými partnerkami dopadne více či méně špatně. Pokud bychom přistoupili na to, že Face Time lze interpretovat, museli bychom vynášet moralistické soudy nad zkaženou mladou generací, které maska (= internet) dovoluje nezřízené chování a to přece musí skončit špatně!

Takovéto vyznění (a lepší mě ani po absolvování čtyř konců nenapadlo) je mi svým zjednodušováním proti srsti. Nevylučuji, že Face Time může obsahovat i jiné konce, ale ani po "hraní za hranice recenzentské povinnosti" jsem je neobjevil. Mravokárně nalinkovaná story je tak největším problémem hry. Navzdory tomu ale ochotně přiznávám, že jednotlivé dialogy jsou napsány velmi kvalitně a centrální idea jednoho malého osobního příběhu je mi desetkrát sympatičtější než další záchrana světa.

A nakonec právě díky tomu, že mě Face Time v proudu freewarovek podobných si jako vejce vejci zaujal, si zasluhuje symbolické procento navíc. A to se počítá!