Ačkoliv skálopevně věřím, že jste svou základní i středoškolskou docházku plnili (plníte) svědomitě, jistě jste se už v některém z nudných předmětů jako chemie, fyzika či biologie zabavili hraním blbinek jako piškvorky, lodě či formulky. Pokud jste však byli ve všech hodinách poctivě vnímaví (což je věc takřka nevídaná) nebo si pod pojmem formulky představíte jistou "čmrkací" šílenost, která zpravidla končila roztržením hracího papíru, poničením učebních pomůcek či skolní lavice (v lepším případě), případně nedejbože zraněním spolužáka, pak jste se pravděpodobně s formulkami ještě nesetkali a zřejmě teď čekáte na to, abych vám jejich pravidla trochu vysvětlil.
Tak tedy - celá hra začíná rozvržením závodní dráhy a namalováním startu a cíle. Fantazii se samozřejmě meze nekladou, takže dráha může být stejně tak okruhem jako klikatící se tratí. Následně si každý hráč zvolí startovní pozici své formulky, přičemž se musí řídit dvěma pravidly - 1) dvě formulky nemohou stát na jednom místě (což stejně tak platí i v průběhu hry), 2) za startovní pozici jsou pokládány pouze růžky čtverců na čtverečkovaném papíře. Jakmile mají hráči zvoleny své startovní pozice, pokračují po závodní dráze a to tak, že se ve svých tazích postupně střídají. Vyhrává samozřejmě ten, kdo protne cílovou pásku v co nejmenším počtu tahů (neboli co nejdříve) - a pozor! Za projetí cílem se neuznává zastavení na cílové pásce.
Důležité je také pravidlo, kterým se řídí vaše tahy. Ve svém jádru jde v podstatě o velice jednoduchý princip - v každém kole se můžete pohnout na devět polí, z nichž prostřední (platí, že jde o čtverec 3x3 růžky čtverce) najdete tak, že zopakujete předchozí tah. Autoři zde ovšem narazili na jistý nedostatek zmíněného postupu. Často se totiž stávalo, že hráč, který začínal (tj. táhnul první), takříkajíc "blokoval" postup svých oponentů, protože čtverečkovaný papír de facto neposkytuje takové množství různých pozic, které by variabilitu tahů ostatních hráčů umožnily. A tak tvůrci počítačových formulek přišli s mírnou inovací. Čtverečkovaný papír vyměnili za čistý a následně změnili i postup vyhledání možné pozice aktuálního tahu. Ten je následující - tak jako předtím najdete bod na papíře tak, jako byste táhli stejně jako v minulém kole, a posléze narýsujete kolem onoho bodu kružnici o domluveném poloměru. Všechny body ve vnitřním poli kružnice a na jejím obvodu pak označují potenciální tahy.
Pojďme ovšem nakouknout do tajů počítačové verze téhle populární papírové hry. Na rozdíl od její analogové (neboli papírové) verze vám sice neumožňuje tvorbu vlastních, promakaných tratí, ale jistou satisfakcí vám může být třicet veleznámých tratí sesbíraných z celého světa, které věrně odpovídají originálům včetně označení zatáček.
Jednu hru navíc může zároveň hrát až deset hráčů, což je úctyhodný počet, zvláště pokud si uvědomíte, jaká hromada lidí by v tom případě okupovala váš počítač. Bohužel ale tvůrci pozapomněli na ty z nás, kteří nemají možnost zasednout ke svému 400megahertzovému miláčkovi s jinou osobou, takže si nemůžete za oponenta zvolit počítačovou postavu, což celkem zamrzí.
Co se týče samotného závodění, patří autorům velká poklona za všechny ty matematické výpočty, které jim jistě daly hodně zabrat :), i když mohli být trochu shovívavější a neinformovat finišujícího hráče o tom, v jakém kole závod dokončil, s přesností na přibližně 10 desetinných míst (protože taková informace vás opravdu spíš zmátne, než aby posloužila svému účelu).
Grafické zpracování hry je poněkud slabší, ale, jak jsem zmínil, herní část to překvapivě hravě vyvažuje. Pakliže vám nebude vyhovovat barva pozadí tratě, můžete si ji ze standardní zelené s klidem změnit, nicméně některé kýčovitější kombinace bych doporučoval jen otrlejším povahám. Trochu vás zřejmě také nepříjemně překvapí ztvárnění formulek, které jsou ve hře znázorněny jen jako malé barevné čtverečky - pro příště by snad tvůrci mohli trochu popřemýšlet a potěšit nás modely skutečných formulí.
