Znáte ten pocit, když se díváte na nějaké subjektivní dílo a nevíte, co si o něm máte myslet? Třeba po dokoukání nějakého filmu Davida Lynche, poslechu čtvrttónů Aloise Háby, nebo třeba při pohledu na kritiky neskutečně ceněné dílo Jacksona Pollocka? Mne obvykle při pokusu nějak takováto díla racionálně pochopit pojme nejprve smutek z věčného sebeuzavření člověka jako jedince ve své vlastní mysli a potom se dostaví buď zhnusení, hněv, nebo nepochopení. V tomto stádiu lze buď přetrvat, nebo přijmout za své názory jiných lidí, což je sice na jednu stranu uspokojující, ale ne moc progresivní.
Takto se lze cítit i u čtení knih Franze Kafky. Můžete být zhnusen, můžete klít na všechny strany, ale to je asi tak všechno, co s tím můžete dělat. Základní premisy příběhu jistě nějak symbolicky odvodit můžete, ale co se jemnějších nuancí týče, jsem si jistý, že lze jen hádat. Co chtěl autor říci těmi nepodstatnými jednotlivostmi, je záhadou.
Pro mě je naprostou záhadou, co chtěl říci autor této hry. Vzít pravděpodobně nejméně oblíbenou knihu Franze Kafky a vytvořit na jejím základě hru, které nemá s knihou vůbec nic společného je něco, co naprosto nechápu. Připomíná mi to situaci, kdy umělec (řekněme hudební) přizná inspiraci nějakým známým dílem někoho jiného, ale na jeho díle to není absolutně poznat. Kdyby autor tak vehementně necpal Kafkovo jméno do názvu hry, nikdo by si ani nevšiml, že mu o nějakou inspiraci vůbec šlo. Je to podobné, jako bych si řekl, že napíšu novelu podle Hemingwayova Starce a moře (za což by mi majitelé práv asi urvali hlavu) a jedinou paralelou mezi mým a Ernestovým dílem by byl fakt, že hlavní hrdina je starý rybář. To není adaptace. To není inspirace. Že obal mého alba bude celý černý ještě neznamená, že si jako inspiraci beru Black album od Metallicy. A pokud ano, pak to není něco, čím bych se chtěl chlubit.
Vše, co tato hra obsahuje je jedna jediná úroveň, kterou takříkajíc po arkádovsku proskáčete během půl minuty, přičemž vás na konci zabije obrovské padající jablko mnohem větší, než jakým se pár chvil před tím vyhnete. To je vše. Ať žije symbolika, která nemá sebemenší důvod na existenci! Ti, kdož knihu četli si jistě uvědomí, jak vlastně hlavní hrdina umírá a uvidí v obřím padajícím jablku paralelu, ale co je to naplat? Celá „hra“ tímto vlastně vůbec postrádá jakýkoliv smysl svého bytí.
Chápu o co autorovi asi šlo. Jen nechápu, proč to udělal takto. Hra dle mého pohledu skutečně nemá vůbec žádný smysl. Ano, umělecká díla jsou často divná a možná že i Franz Kafka's Metamorphosis The Videogame má nějaký skrytý podtext, co se snaží říct. Ovšem všehovšudy mi nedává vůbec nic. Vzpomínám na podobně podivnou hru Execution, která měla tak silný existenciální náboj, který byl zřejmý a vyvstal na mysl při jejím „hraní“. U Metamorphosis nic takového není. Dá se brát, jako hloupý žert.
