Autor prvně zamýšlel pod jmenovkou FUCKSTORY 2001 vytvořit více textovek, ale nakonec se mu podařilo v uplynulém roce dodělat pouze jednu. Dle mého názoru to ale není vůbec na škodu. Hra je jako jedináček mnohem zajímavější, než kdyby měla hafo pokračování. Zajímavé je i to, že se odehrává pouze v jeden jediný den, jak určitě tušíte, v pátek. Sice ne v pověstný pátek třináctého, alespoň podle kalendáře, ovšem i tak není o zajímavé zážitky nouze. Je krutá zima, je škola a v ní ten největší magnet pro puberťáky - holky!Co se příběhu týče, sám o sobě by nebyl nijak geniální, kdyby autor nepoužil ironickou dávku humoru. Pokud jste četli knihu "Mládí v hajzlu", máte náskok a je to nejspíše to nejlepší přirovnání. Stejně jako Nick Twisp se i hrdina FUCKSTORY dočká řady zajímavých puberťáckých zážitků a hlavně, podobně jako C. D. Payne, použil David Havlíček, autor hry, velice vybraný humor. Následující přepis příběhu berte s nadhledem. Autor snad promine - snažil jsem se ho totiž napodobit, aby výklad byl co nejvěrohodnější.
S velikou radostí se dostavíte do své oblíbené školy, kde strávíte celý vyučovací den aniž by jste něco zažili. Poté přijdete domů a napíšete úkoly. Zbude vám trochu času, vždyť je teprve osm, a tak se ještě budete učit matematiku, francouzštinu a biologii...
FUCKSTORY je ovšem o něčem úplně jiném. Příběh je opakem výše uvedeného. Dějová linie je následující. Ráno se probudíte do strašné zimy, ale protože musíte do své neoblíbené školy, vyčistíte si zuby pilníkem a vyrazíte na autobusovou zastávku s aktovkou připomínající parní kotel. Autobus neletí a neletí a tak jdete do školy pěšky, cestou potkáváte různé "pohádkové" bytosti (Pamelu Anderson, Karla Gotta, Vaška z Luneticu), ale ty vás nezajímají, musíte prostě do školy, i když se vám tam vůbec nechce. Samozřejmě přijdete pozdě a nezabráníte nepříjemnému rozhovoru s vaší neoblíbenou učitelkou. Naštěstí hodina netrvá dlouho a učitelka odlétá na svém koštěti ze třídy oknem, sláva, vymlátila se, srazila se s létajícím talířem, který již několik týdnů krouží nad desetitisícovou metropolí v níž chodíte do školy. Ve škole vydržíte ještě zhruba dvě vyučovací hodiny a přitom se seznámíte s dívkou, která nedávno přišla do vaší třídy. Její křivky obdivuje celá škola, ale jak se zdá ona má oči jenom pro vás, což je důvod k tomu pozvat jí dnes odpoledne na rande. Souhlasí. Super. Pak ale nastává čas ze školy vypadnout, blíží se totiž hodina s diktátem v čele. Předstíráte infarkt a tak jste odvezeni do nedaleké nemocnice. Jelikož na vás však jeden z doktorů chce otestovat euthanasii, musíte utéct. Přijedete domů, chvilku se tam nudíte a pak konečně nastane čas jet zpět do velkoměsta a na zamluvené rande. Vyzvednete krásku Nikol s níž jste si ono rande domluvili a společně valíte do místního music-clubu. V music-clubu je mnoho možností co dělat, a tak je samozřejmě skoro všechny využijete. Pak přijde čas vypadnout... blíží se konec hry. Který je opět vcelku dost ujetý, ale naruší celou původní herní strukturu a linii, které se hra drží. Závěr hry není totiž tentokrát nadsazený, je ze života. Nebudu ho pochopitelně prozrazovat i tak jsem toho už řekl opravdu dost!
Skoro celá hra běží v základní barvě textového módu MS-Dos, děj je veselý a ironický, a k tomu všemu také velké množství pravopisných chyb, jenž jsou ve hře v podstatě schválně, aby dotvářely atmosféru anti-školního prostředí. Navíc se prý je autorovi nechtělo opravovat, tak je tam prostě nechal jako bonus. Menu hry je od ní samotné velmi odlišné, hýří všemi 16-ti barvami, které starý MS-Dos poskytuje. Všechno tam bliká, svítí, mění se, hýbe se, nic v menu není stálé. Prostě herní menu a lá přijel cirkus. Nemá cenu to dále rozvádět, stahujte, odložte 3D karty, gigbajtové procesory a ponořte se do textovky, která je sice nová, ale přitom je to naprostá klasika.
