G.I. Joe: Assault On Cobra Island – Zachraň nás, Ameriko!

Retro hratelnost, retro zpracování a vůbec retro rubačka.

gi_09

Speciální komando Joe a jeho přátelé se pouštějí do záchrany vyhrocené světové situace a nám do zpříjemnění našeho dne.

Útok na Ostrov Kober začíná a končí tam, kde začala a skončila televizní osmdesátá léta. V podobě „nejnamakanějších“ superhrdinů především militantního vzezření s neotřesitelným morálním smyslem pro spravedlnost. Seriály let šílených a doufejme i dávno minulých, jako byly Miami Vice, Knight Rider a nebo A-Team, kde bylo zcela zřejmě rozpoznatelné, kdo je hlavní hrdina a kdo padouch, jsou snad už nenávratně pryč. S posledně jmenovaným toho má ovšem hra mnoho společného. G.I Joe je možná prvotně postava plastiková, neboť se jedná o známou hračku vyráběnou za studené války v Americe, kde i děti byly nuceny cítit sounáležitost s federální obranou USA, ale to neznamená, že její eskapády si nemůžeme užít i na našich monitorech v roce...V tom, který zrovna je.

Assault On Cobra Island je, jak říká titulek retro. A to až do morku kostí. Klasická akční arkáda viděná pohledem z boku v našich končinách nezaznamenala v době svého vrcholu takové rozšíření, ale hry podobného ražení se u nás vyskytovaly ještě dávno po pádu totality. Na poutích mezi kolotoči se daly nezřídka najít jakési improvizované herny, kde jste za kačku nedostali žvýkačku, ale žetony, které bylo možné ládovat do automatů s takovými vypalovačkami, jako byl první Mortal Kombat, Golden Axe nebo mnohem starší Altered Beast. Právě od Golden Axe se G.I. Joe moc neliší.

Pokračujete pořád dopředu a cestou mlátíte desítky nepřátel, kteří proti vám víceméně nemají moc šanci. Velkou nevýhodou Assault On Cobra Island je fakt, že nic kromě mlácení nepřátelského osazenstva ve hře nenajdete. Občas pilotujete vrtulník, jezdíte motorkou, ale jinak je prostředí na interakci velmi chudé. Pravdou ale je, že si toho možná v tempu, jaké hra nastolí hned na začátku ani nevšimnete. Prostě mordujete další a další padouchy pomocí jednoho či dvou kláves a tím to hasne. I přes velmi často se střídající prostředí je toho málo, co by hráče vtáhlo do hry hlouběji.

Na druhou stranu, ač je hra celkově retro, i za to si zaslouží body k dobru. Všechny animace vypadají skutečně jako z konce éry Atari her a grafika je možná bohatá na barvy, ale ne tak na rozlišení. Vše doplňuje hurónská hudba jako vytrhnutá ze seriálů oněch dob a v menu hry je slyšet neustálé patriotistické vyřvávání o tom, jak je americká armáda skvělá a podobně. Pro ty, kteří si pamatují dobu, kdy slintavě žebrali u příbuzných o každou korunu československou, aby ji proměnili za krátký pobyt v těch úžasných světech malovaných 16-ti bity, by si hru měli zahrát už jen z povinnosti. Vždyť jsou to vzpomínky zadarmo.