Když jde člověk po ulici a nechtěně zachycuje úryvky cizích konverzací, často zjišťuje, že ačkoli strach zpravidla reprezentuje věc, jíž by se lidé měli vyhýbat, řada z nich jej úmyslně vyhledává. Ne nadarmo jsou horory jedním z nejnavštěvovanějších filmových žánrů a ne náhodou patří freewarovky téhož žánru k nejstahovanějším vůbec. Já osobně jsem naproti tomu člověk povahou klidný a dobrodružství nevyhledávající, což vyústilo v nepříjemný důsledek, a to že jsem byl při hraní Galshellu konfrontován se svými nejhoršími obavami. Bez mučení totiž přiznávám, že jsem se u něj opravdu bál.
Na první pohled tahle freewarovka vypadá vcelku nevinně. Že je něco v nepořádku vás však trkne už ve chvíli, kdy zjistíte, že zemí jejího původu je Japonsko, místo zaslíbené experimentování a to především experimentování s hrůzou, ve všech jejích podobách. Aby to všechno nevypadalo poněkud samoúčelně, kýženému efektu je tu podřízeno vše – atmosférou počínaje a zvukovou či obrazovou složkou hry konče. Při pohledu na spoušť, kterou ve svém adresáři hra vytvoří hned po svém „rozbalení“, sice nabudete dojmu, že za tímhle chaosem musí rozhodně stát nějací amatéři, jakmile se vžijete do hraní jako takového, obavy jdou rychle stranou. 
Galshell je pod hrůzu nahánějícím povrchem vlastně řadovou vesmírnou 2D střílečkou. Nabízí několikero ševelů, z nichž každý je typicky ukončen soubojem s nějakým zákeřným „bossem“, na nějž je záhodno vyplýtvat tuny střeliva dřív, než vás svými laserovými paprsky sesmahne na troud. Jako u každé správné střílečky si samozřejmě můžete zvolit i úroveň, jakou vás nepřátelská vesmírná plavidla budou trápit (mě osobně se čelo ve vyšších levelech stihlo orosit i při té nejnižší) a překvapivě i jedno ze dvou plavidel, s nímž se během nedlouhé hrací doby budete muset sžít.
S piloty oněch plavidel evidentně souvisí i úvodní textové intro, které je nicméně napsáno v jazyce autorů, což se při mé snaze o překlad ukázalo být zásadním problémem. Nepředpokládám však, že by (už s ohledem na svou „stručnost“) sdělovalo něco smrtelně důležitého, a tak se spokojme s vědomím, že oběma hrdiny téhle hry jsou sliční a jistojistě urputně bojující mladí lidé. Po letmém pohledu do adresáře Galshellu jsem k mému potěšení mimochodem objevil i obrázek, na němž se oba hrdinové skví bez jakéhokoli oblečení (pravda, mě jakožto zástupce mužského pohlaví, nahý mužský hrdina vyvolával nesrovnatelně menší nadšení než jeho ženská kolegyně). Nutno ovšem podotknout, že ke vší smůle bez spodní půlky těla. 
Přehoupli jsme se do závěrečné části recenze a já se ještě nestihl rozvykládat o rozličných typech nepřátel, z jejich těl odpadávajících bonusech, o tom, jak ve hře fungují ukazatele zbraní a zdraví – je to ale prakticky „šuma fuk“. V oblasti čiště herní je totiž Galshell věrnou kopií všech ostatních stříleček, a tak co jej odlišuje je opravdu jen a pouze atmosféra, s níž si japonští autoři poradili na jedničku. Pochválit jsem nicméně nestihl hudební doprovod, což by byla určitě škoda – ten totiž hru pozvedává na vyšší úroveň i přes zjevné nedostatky především technického charakteru, kterými trpí (po přepnutí do Windows a opětovném návratu se hra vždy odebrala do věčných lovišť, často neuměrně zatěžovala systém apod.).
P.S. Na stránkách tvůrců se nachází spousta nádherných obrázků typově spadající do japonské tvorby. Láká-li vás tamní výtvarné umění, rozhodně stojí za to je navštivit.
