Ghost House - ať žijí duchové

Oliver Behr před třemi lety zplodil akční FPS Ghosthouse jako technologické demo vývojářského nástroje Jamagic. Protože se však jedná o dílo stále velmi slušné a na Plných hrách dosud nezrecenzované, byla by škoda vás o něj, jen kvůli poněkud postaršímu datu vydání ochudit.

Kolik může bejt. Po budíku na konferenčnim stolku ani památky. Možná je ještě půlnoc, možná ráno, snad už se blíží úsvit. Bouřka mi ruší spánek. Bouřka. Zatracená a pořádná. Musim si skočit na hajzl. Už tu ležim pěknou dobu a na spánek to tuhle noc nevypadá.Vstávám z postele a obloha je jak mlíko, jsem malátnej a všechno v pokoji chápu jen v náznacích, v černejch konturách. Zorničky se v panickym záchvatu zužujou a zase rozšiřujou s každym blesknutím se vytrácí barvy. Už sahám na kliku, jenže pak se ozve ten varovnej alarm v hlavě. Úplně stejnej jakej měl Peter Parker jako Spiderman, prostě instinkt, kterej volá, že někdo stojí v chodbě. Hned za dveřma.

A tak následuje rychlí nahmatání dvojhlavňovky pod postelí a nesmělý otevření vstupu na chodbu. Úlek a instinktivní výstřel."Bang, prásk!" Za dveřma stojej dvě ženský a mě v první chvíli napadá, že jsem vrah. Pak si všimnu, že nemaj nohy a pořád visej ve vzduchu a to je dost divný a tak střílim znova a znova. Sebralo to šest patron a teprv potom padly k zemi. Tyhle slečny jsem nezabil, ty už mrtvý přišly. Všechno najednou dává smysl, jsem v domě duchů a zbejvá jich ještě dvacetsedm. Pak už je to rychlý, všechno jde snadno, když máte neomezeně nábojů a ani nemusíte nabíjet. Ztrácí to dost na napínavosti, což je škoda, protože samotnej dům se vší jeho mléčnou mlhou a pravejma úhlama a rohama za který není vidět je děsivej až až. Stačej tři rány a je jedno jestli jde o ženskou nebo chlapa, všichni padaj k zemi a když se to náhodou nepovede nevadí.. Trochu s váma zalomcujou, to jo, ale života to moc nevezme.. Prostě hned cítíte, že dnes večer se pohřeb nekoná, alespoň ten váš ne a to začíná bejt nuda, teda máte-li dobrodružnější povahu. 

Když vymetám sedmou ložnici, začíná mi bejt trochu líto, že jsem si nechal postavit tolik koupelen, tři by bohatě stačily. To samí šatníky. Začíná bejt trochu otrava to tu prolejzat, když vim, že mi chybí ještě pět duchů na odpravení a já mám pocit, že už jsem byl všude. To má na svědomí ta podivná architektura a mistrně schovaný místnosti, alespoň že v kuchyni jich bylo víc pohromadě. Už jdu podruhý do patra, myslim, že jsem tam vynechal balkón.. Možná jsem ty schody neměl nechat vyrobit tak vysoký, teď do nich musim skákat a to vypadá přinejmenším směšně. Stejně tak rádio v domě bych uvítal. Alespoň decentní tichej podzvuk. Přecijen hluk bouřky po čase omrzí.

Nejhorší je, ale už popatnáctý čumět do ksichtu tý samý zrůdě, která navíc neoplývá kdovíjakejma pohybovejma schopnostma, vlastně vypadá jako by se jí zablokovaly ramena a rozumu taky moc nepobrala.. Trochu ji oběhente a hned ztrácí zájem a to už vám je jasný, že se není čeho bát. Prostě to zkraje vypadalo na pořádný vzrůšo, ale změnilo se to v bohapustou nudu. Naštěstí to netrvá dýl jak deset minut a pořád to má víc do sebe, než sjíždět klasickou střelnici. Co naplat, to moje dobrodružství bylo nějak odfláklý. Fakt bych po tom všem, co jsem si prožil čekal víc než nápis "Victory", ale o co mi taky jde, sakra. Vždyť je to technologický demo. A pravda je, že to vypadalo opravdu slušně...