Na první pohled se Gjumper (odmyslíme-li si název, jenž by sváděl spíše do oblasti simulátorů gravitace) tváří jako tuctová variace na klasiku Frogger. Znáte to: žabka, před ní frekventovaná silnice – a rosnička skáče, skáče a většinou zemře, ale čas od času taky přežije, a to se pak všichni radují a křičí "high score, high score" a jsou strašně happy. Gjumper funguje na v podstatě stejném principu, přesto si však uchovává velkou dávku originality a jeho hratelnost je snad ještě adrenalinovější než u klasického žabáka. Je to trochu překvapivé, že se někdo pouští do změn v žánru, jehož pravidla jsou tak jasně dána – ale údiv všech čtenářů se asi povážlivě zmenší, když se dodá ještě jedna důležitá informace: Gjumper pochází z Japonska. Obvykle regionální původ nehraje (a zejména u volně šířitelných her) výraznější roli, maximálně české a slovenské tituly protežujeme vzhledem k vrozenému patriotismu (či šovinismu? Kdo ví...). Hry ze země vycházejícího slunce jsou ale svou nechutí ke kopírování zavedených pravidel známy – a leckdo je za to má v lásce.
Zpět ale ke hře, okolo níž by se měly točit tyto řádky. Gjumper klade před hráče na první pohled jednoduchý úkol. Přeskákat s žabičkou propast. Nad ní jsou umístěny plošinky, přičemž některé z nich se periodicky pohybují zleva doprava a zpět, jiné jsou statické, ale proděravělé – a tak je celá cesta velmi obtížná na orientaci. Druhým problémem ve všech levelech je pak fakt, že jsou omezeny časovým limitem, a to velmi brutálně. Bez toho, aby hráč okamžitě vyrazil a skákal a skákal, se většina úrovní ani nedá dohrát, a tak nezbývá než horečnatě zkoušet, opakovat a doufat, že to jednou konečně vyjde. Laťka obtížnosti je posazena skutečně hodně vysoko a dohrát hru do konce se podaří jen těm nejvytrvalejším, nejtvrdohlavějším – a nejšťastnějším. Už by bylo ale pomalu na čase říci si, v čem že vlastně spočívá ona originalita, o níž se v prvním odstavci básnilo. Klíčem k ní je něco, co by většinu autorů ani nenapadalo měnit, Japonci to ale u svých her dělají pravidelně: ovládání.
Žabička v Gjumperu totiž neskáče jako Frogger pomocí kurzorových šipek, ale pomocí myši. V pravém dolním rohu obrazovky se nachází měřič a hráč musí táhnutím myši po podložce určit, jakou silou a hlavně jakým směrem se skokan odrazí. Možná to nezní tak úplně bombasticky, ale ve skutečnosti je to geniální nápad, jenž celou hratelnost převrací naruby. Chvíli potrvá, než toto ovládání přejde do krve, ale pak bude těžké pochopit, jak vůbec mohl mít Frogger tak hloupý systém. Po stránce technického zpracování se autoři Gjumperu příliš neodvázali – a je to možná i škoda. Grafika je sice trojrozměrná, ale žabka je vymodelována dosti schématicky a příliš mnoho jiných objektů se v úrovních nenachází. Jedinou zvukovou kulisu pak tvoří neustále se opakující zvuky skoků, a to je i při nejlepší vůli trochu málo. Přesto lze Gjumper doporučit alespoň k rychlému otestování. Je malý, originální a zábavný – a o grafiku přece zase až tolik nejde, ne?
