U většiny her je jasné už na první pohled, co vás čeká. Vidíte panáka s puškou v ruce a hned víte – no jo, bude se střílet. Nebo vidíte panáka bez pušky zato s připitomělým výrazem a víte, že jste uvnitř adventury. Více totožně stojících panáků značí strategii a tak dále. Ale objeví-li se před vámi malá pulsující kulička uvnitř asteroidového pole, je většina zkušeností k ničemu, a pokud je taková hra navíc opatřená netradičním ovládáním, leckdo by ji mohl brzy zahodit.
I já skoro udělal tutéž chybu a po pár sekundách hraní odsoudil Gravmari jako nezábavnou indie blbost a další neúspěšný pokus o inovaci, ale naštěstí jsem nedal na první dojem a včas prozřel. Gravmari přichází od Hybrid Arts a ovládáte v ní ve vesmíru žijící organismus žertovně pojmenovaný playertoid. Ten se musí neustále krmit okolními objekty menšími než je on; vtip je v tom, že s každým spořádaným bordelem se objem playertoidu zvětší a tím pádem se rozšíří i potencionální jídelníček.
Aby bylo jasno, očekávám v diskuzi vyhubování za přílišnou krátkost Gravmari. Ačkoliv hru lze hrát třeba donekonečna (nejsou zde žádné levely či příběh, čili se bohužel nekoná žádné šokující finální odhalení, jako třeba že koule přežráním zemře a její orgány ztvrdnou do podoby... kontinentů planety Země!!), hratelnost je po celou dobu v zásadě stejná. Koule se pohybuje do stran a požírá co se dá; jakmile se zvětší, požírá dále a tak pořád dokola.
Jak už jsem zmínil, zpočátku je trochu nepřehledné ovládání a než přijdete na správnou konzumní strategii, vychutnáte si pár hořkých úmrtí vyčerpáním. Hrajete ve 2D vesmíru se všemi jeho silami – stačí tedy kouli udělit počáteční impuls nějakým směrem a následně koukat, jak letí sama. V nouzi můžete vystřelit kus sebe a získat tak okamžité zrychlení, to když vám dochází síly a kručení břicha začíná ohrožovat život.
Klíčem k vítězství ale je správné využití zvětšování. Po každém nakynutí se pohled oddálí, takže koule je de facto celou hru stejně velká – to objekty okolo ní se "zmenšují". Jakmile k nakynutí/oddálení dojde, objeví se asteroidy nesrovnatelně větší v porovnání s těmi z vaší předešlé velikosti. Namísto hledání potravy v nově odhaleném lovišti je jednodušší vysmejčit do mrtě to původní; v ideálním případě se díky tomu znovu zvětšíte a předtím veliké asteroidy jsou najednou přístupné. Okamžik, kdy začnete namísto asteroidů spořádávat planety patří k nejvtipnějším momentům, které jsem poslední dobou u freewarovek zažil. Hmm, epické...
Výrazným kladem hry je audiovizuální zpracování. Žádné rádoby umělecké pixely, namísto toho minimalistické piánové intro. Stejně tak stylová hudba i efekty doprovázejí celý růst vašeho organismu. Gravmari se nezapíše do historie, nejedná se snad ani o první hru postavenou na nápadu "pojídám okolí a tím se zvětšuju", představuje ale poctivě odvedenou práci a díky ní jde o nadmíru příjemnou a svěží výplň několika desítek minut vašeho herního času.
