Grief – schizofrenie hrou

Za slunce i deště se plahočí protagonista dnešní arkády Grief. Dává při tom vzpomenout na staré pravidlo, že i deprese je k něčemu dobrá.

Grief

Je-li nějaký trend dnešních arkád jasně vysledovatelný, je to rozhodně důraz na proměnlivý level design. Mainstreamové 3D akce se mohou pyšnit zničitelným prostředím, ale ujetosti typu They Need To Be Fed si ještě nějakou dobu moct dovolit nebudou. Inverze gravitace a podobné skopičiny si zkrátka moderní enginy musí schovat do budoucna. Pro méně náročné 2D arkády to ale dávno neplatí. Kompletní transformace terrainu i podnebí v mžiku oka je volenkou autorů Bun-Dun ve hře i Grief, hopsací arkádě založené čistě na prozkoumávání prostředí a řešení rébusů vyplývajících ze stavby levelů.

Grief

Grief

Ve svém základním plánu Grief sází na nepříliš komplikované přepínání dvou podnebí – buď vám v levelu svítí slunce, nebo je deštivo. Kromě grafického pozlátka ovšem s každým módem souvisí rovněž pohyby postavy a přítomnost některých plošinek. Selsky řečeno – některé mosty expostata istují pouze při dešti a opačně. Rovněž hlavní postava umí skákat pouze, když svítí slunce, a naopak se krčí jenom při posmutnělém počasí. Prostředí lze přitom přepínat toliko na určitých bodech a je tedy třeba plánovat, kdy si užijete deště a kdy naopak budete chytat virtuální bronz.

Cílem je dostat se k výtahu na druhé straně kola, přičemž kromě prostředí se vám v pozdější fázi hry do cesty postaví i nějací ti nepřátelé. Přesto je Grief veskrze nenásilnou hrou. Bonus, který můžete a nemusíte sbírat, je herní plyšák – nicméně hlubší podstata jeho přítomnosti mi unikla. Schizofrenickou proměnu avatara i levelu přitom můžeme vztáhnout i na jistý přesah hry. Kdo se chce pustit do interpretací na téma „i deprese, při níž se plazíte na kolenou, je nakonec užitečná, protože projdete levelem“, má šanci jako vyšitou. 

Grief

Grief

Nemyslím si, že od Immortality tu byla jiná arkáda, kterou byste mohli ukázat svým uměnovědným kamarádům jako příklad metafory ve videohrách. Z okolních obrázků je navíc patrná vysoká grafická kvalita. Ruku v ruce s ambientním ozvučením tak Grief vytváří hlubokou atmosféru – daní za ní je ovšem na slabších konfiguracích rychlost srovnatelná s rozbitým Velorexem.

Navzdory kladným pocitům ze hry také třeba ji vytknout slabší využití tématu. Proměnlivé prostředí je v Grief přítomné tak nějak samo pro sebe a nerozehrává výraznější návaly logiky. K dispozici je v pouhých dvaceti kolech. Nakonec je tak třeba Grief označit za titul s nedopečeným game designem. Snad se v případném druhém díle dočkáme vyzrálejších nápadů.