Hide
Přál bych si, aby mi nechali alespoň brýle. Nebo abych si pamatoval detaily. I tak ale mohu být rád, že se mi podařilo z města uniknout bez větší újmy. Jsem udýchaný, unavený a obávám se, že má cesta ani zdaleka nekončí. Zlověstná klenba zasněženého lesa obepíná nebesa nade mnou jako tucty zkostnatělých prstů, zatímco se zoufale snažím prodrat se závějemi. V dáli přede mnou se tyčí kopec, schovávající pod sebou menší údolí. Mohu jen doufat, že tam naleznu alespoň nějakou pomoc. Mé vnitřní já si je ale skoro jisto, že přežití je v tento osudový zimní večer otázkou chabých schopností jeho majitele. Nikdo mi nepomůže, kromě mě samotného.
Hide
Údolím se rozprostírá ozvěna nedalekých sirén. Městečko musí být zahaleno do naprosté paniky. Oblohu olizují reflektory, jakoby za své pány prosily o nějakou záchranu. Chtěl bych, aby si přišla i pro mne, ale jak se mé šlapy stále hlouběji boří do sněhu, naděje se vytrácí snad ještě rychleji než síly. Dech sotva může stačit požadavkům těla, které se snaží dohledat spásy. Jakmile dobíhám k prvnímu stavení, negativní předtucha se zhmotní. Uvnitř je zhasnuto. Nikdo není doma. Rozhlížím se po siluetě krajiny a s tou trochou zbývajícího času se vydávám směrem k onomu kopci. Možná, že mi ptačí výhled dodá novou perspektivu.
Hide
Pomalé lopotění do strmého kopce mi odčerpává poslední zbytky sil. Strach, zakořeněný v mé hlavě, velí dávat pozor na každý kamínek či stín, který se mi připlete do cesty. Nepřítel se může vynořit znenadání. Pak náhle vítězí racionalita a já se znovu vydávám kupředu. Jenže paniku neobelstím. Nejprve mě zaskočí další pohled na městečko křičící do krajiny sirénami. A pak – mohutný kříž usazený v čele kostela mě poleká ještě intenzivněji. Copak jsem takový strašpytel? Stovky let křesťanské věrouky nás naučily bát se symbolů. Strach je zcela jistě jenom v mé hlavě!
Hide
Obcházím kostel a uklidňuji se. Musím odtud najít cestu pryč. Odlesky světla od nočních sněhových vloček ale konečně zasazují finální ránu mému srdci. Na kratičký okamžik osvětlí kovovou plaketu posazenou na zdi opuštěného kostela. Přiblížím se k ní, netušíc její hrůzostrašný text. PRO MILOST BOŽÍ! Proč! Proč by někdo při smyslech psal něco takového! Zatímco se s třasem v rukou snažím dostat co nejdále, uslyším druhý pár kroků. Cizích kroků! Jsou blízko, příliš blízko... Jaké stvůrné pazvuky vyluzuje jejich nositel! Jako bytost z nejtemnějších zákoutí cizího světa! Krajinu kolem mne náhle začne osvětlovat kužel jeho světla. Není úniku! Není úkrytu...
PS. Důrazně doporučuji hrát v noci, se sluchátky a o samotě.
