Nejdříve tu máme bezejmenného kosmonauta. Jeho příběh začíná v kajutě na neznámém plavidle, v neznámé končině širého vesmíru. Kontrolka na palubním počítači značící blížící se nebezpečí se snaží upozornit, že je něco v nepořádku. Při svých posledních vteřinách kosmonaut vzpomíná na své kolegy, přátele a na to, jak se vydal na osamělou cestu na konec známého univerza.
Pak zde máme mučedníka, tedy spíš mučednici. Mladou dívku, kterou unesli najatí gauneři a drží ji zavřenou v pokoji na vrcholu obrovského mrakodrapu. Jejím úkolem je uniknout, zjistit, kdo a proč dvojici únosců najal a jen tak mimochodem zachránit celý vesmír od blížící se katastrofy. Nemá ale moc času a musí jednat rychle.
Posledním, jehož příběh sledujeme, je vězeň, který se probouzí za energetickým polem své cely. Spolu s dalšími vězni je převážen na místo výkonu trestu. Na planetu, kde bude po zbytek svého krátkého života dřít v nelidských podmínkách pro pobavení dozorců, na místo, z něhož není útěku. Neví, co vlastně provedl, ale musí uniknout ještě před tím, než plavidlo dosáhne svého cíle.
Hjarta se snaží působit jako série kvalitních sci-fi povídek odehrávajících se ve vzdálené budoucnosti. Jednotlivé dějové linie tří hrdinů spolu nijak nesouvisí a tak není potřeba hrát je v určitém pořadí. Žánrově je Hjarta klasická adventura, což už stačí, abyste si uvědomili pro a proti. Pro je jednoznačně pohodová, časově nenáročná hratelnost. Proti je fakt, že k řešení puzzlů musíte občas použít dost bizarní techniky.
Třeba v případě vězně: Abyste se dostali z cely, musíte odpozorovat, že když se loď zatřese, silové pole na pár momentů zeslábne. Jak na to přijdete? Tím, že klikáte na ostatní vězně. Smysl to vůbec nedává, ale s takovou logikou už tyto hry prostě pracují.
Hjarta je kvalitní adventura s velmi slušnou herní délkou. Má ale svoje mouchy. Pohyb postav je animačně nedobře zvládnutý, záseky kvůli divné logice puzzlů už jsme zmínili. A nakonec ona klasická hudba. Každý charakter má vlastní hudební téma.
U vězně si poslechnete Beethovena, u mučedníka překvapivě českou Smetanovu Vltavu. Problém je v tom, že hudba hraje pořád a opakuje se, což za pár minut leze na nervy. Holt, ne pokaždé výběr klasiky přispívá k intelektuální náladě. A navíc, kromě hudby je hra na další audio poměrně skoupá.
zdroj: www.youtube.com
