Člověk se během svého života občas střetne s obtížnou situací, nějakým mezníkem, kdy si uvědomí, že jedinou věcí, co může udělat, je nechat věci dál plynout. Děje se tak například v případě, že člověku zemře někdo, koho miloval. Čas nelze vrátit zpět a to, co jsme udělali je již dáno. Mrtvého nemáme ve své moci vzkřísit a věci jednoduše mizí a chvíle pomíjí. Autor I Remember The Rain se možná setkal s takovou situací a řekl si, že jako sebeterapeutické východisko z obtížné situace si zvolí to kreativní: O svých myšlenkách a pocitech udělá hru.
O psychoterapeutických aspektech her jsem tady ostatně již několikrát letmo mluvil. Většinou však z pohledu řekněme druhé strany, tedy hráče, který své hraní užívá jako prostředek k uvolnění emocionálního napětí.
I Remember The Rain je herně i graficky velmi jednoduchá adventura, která však má co říci. Ačkoliv je možné jít pouze jediným koridorem a celá hratelnost je víceméně založena na tom, že držíte pouze jedinou klávesu pro chůzi vpravo, působí i díky částečně filmovému provedení hra celá jako krátké, ale niterné vyjádření pocitů hlavního hrdiny na filmovém páse, či ručně psaném dopise. Vše je namluveno a kvalitní zvuková a především hudební kulisa posouvají hru k těm několika málo skutečně kvalitním freeware depresivním adventurám, jako je třeba Every Day The Same Dream, kterou ostatně I Remember The Rain nejvíce evokuje.
Podivně odevzdaná melancholická atmosféra, kterou je tato hra nejvíce prosycená, připomíná poslouchání skladby Fade Out od Radiohead za parného letního podvečera. Všechno v těch asi třech barvách, které hra zobrazuje, ukazuje šedivost a nenávratnost našich vzpomínek a času, který vládne nám i všem okolo nás. Tahle čirá a pro jiné neuchopitelná melancholie chvíle nejlépe ukazuje, že to, co nám skutečně zbývá, je jen naše snaha vypořádat se s tím, co bylo a bude.
I Remember The Rain není inovativní ani bůhvíjak zábavnou hrou. Tíhne spíše ke středu hodnotící stupnice a jiní by jistě nemělo mnoho problémů hru se zdviženým ukazováčkem odsoudit. Já ale ne, protože když už nic, tak dokáže mou i vaši krátkou chvíli naplnit tou nejpravdivější výpovědí, jakou může člověk druhému poskytnout. Přinutí vás totiž uvědomit si, že momenty, které trávíme na tomto světě a zrovna u této hry, již nikdo jiný nikdy nestráví a tak navždy zůstanou pouze naším skrytým tajemstvím.
