Isopark je atletickou průpravou a arkádou v jednom

Isopark je dvourozměrná hopsačka s retro grafickým zpracováním jako z dob osmibitů, pološíleným ovládáním a krátkou herní dobou. Nic pro patologické choleriky, ale ostatní přesto pobaví.

Ačkoliv Isopark vypadá jako budovatelská strategie, není tomu tak. Matoucí je na něm především dvourozměrné zpracování z izometrického pohledu. To má dopad na ovládání, které je v tomto případě přinejlepším diskutabilní. Jinak však jde o zábavnou hopsačku, která nenadchne, ale napoprvé ani vyloženě nenudí.

Když jsem viděl Isopark poprvé, nemohl jsem se ubránit tomu, abych jeho vzhled přirovnal k prvnímu Transport Tycconu, případně jeho mladšímu bratříčkovi Rolercoaster Tycconu. Podobnost je však čistě náhodná, protože zatímco ony dva příměry jsou žánrově budovatelské či strategické, Isopark nic takového nepředvádí.

Naopak předvádí hromady různého skákání z plošiny na plošinu, běhání po římsách, plavání a skákání do vody a podobné hrátky, které bychom nejspíše mohli popsat mládežnickým výrazem "parkour".

Cílem všeho toho snažení je posbírat různě po úrovni rozeseté hvězdy, což se může zprvu zdát jako velký a nepřekonatelný problém. A on to vlastně zprvu nepřekonatelný problém je.

Ovládání je totiž poměrně nepřesné a hlavně je posunuté. Když totiž chcete, aby postava běžela nahoru, zmáčknete tlačítko nahoru. Co se však nestane? Postava neběží nahoru, ale diagonálně vpravo, a tedy velmi často dolů z římsy, do trnitého keře, nebo do vody.

Osobně považuji tento systém ovládání za natolik nepřirozený, až podezřívám autora hry z toho, že pohyb tímto způsobem ztvárnil právě proto, že je nepřirozený.

Isopark není špatný, jen toho nenabízí tolik, kolik by od něj člověk čekal. Nebo lépe řečeno: nabízí něco, co by od něj člověk vůbec nečekal. Běhání po okrajích plošin a skákání přes trnité keře je zprvu utrpením, ale až hráči přejde do krve podivné ovládání, tuto obyčejnou arkádu si užije a těch asi pěti minut, které u ní stráví, nebude později litovat.