Legend of Shadow – cesta za pomstou

Jednoho krásného dne se vaše dívka procházela mezi vzrostlými stromy japonského lesíka, když tu najednou se z ničeho nic objevili muži v černém. Neměli nic společného s Willem Smithem, jejich jedinou touhou bylo unést onu křehkou květinku. „A to neměli dělat, grrr“

Remaků klasických osmibitových her je ve freewarovém světě celá řada. Je vždy o něco snazší vybrakovat něčí, klidně i dvacet let starý nápad a postavit na něm „zcela novou“ hru. Klasickým příkladem mohou být variace na téma „raketka letí zleva doprava“ či „běž+zabij+zachraň princeznu.“ A jak už jste již možná z úvodního perexu postřehli, dnes se budeme věnovat hře, jež je vystavena na druhém jmenovaném principu.

Příběh je natolik ohraný, že i stokrát přehrávaná kazeta Michala Davida zní lépe. Jste mladý, silný, meč a šurikeny držící a ke všemu odhodlaný samuraj, kterému jacísi zlí hoši unesli jeho vyvolenou. A jelikož nemáte na práci nic důležitějšího, vydáváte se plácnout ony nezbedníky přes prsty. Samozřejmě je nebudete tahat za uši, mnohem účinnější je vaší věrnou katanou vést jeden lineární řez celým korpusem. Po tomto zákroku to nerozchodí ani ti nejtvrdší z nejtvrdších. A pro ty, kteří si nechtějí špinit ruce krví jsou zde divácky vděčné hvězdice.

Je samozřejmé, že nepřátelé, které za dobu svého putování potkáte si vaše řádění nenechají líbit. Někteří se na vás vyřítí s mečem, jiní již zkraje obrazovky sahají k pasu pro šurikeny. Najdou se však i tací, kterým zřejmě nesedla včerejší večeře. Jak jinak si mám vysvětlit to, že levitují na vlastních (u zadních částí těla se vzdouvajících) šatech a ještě k tomu zvládají na vás plivat oheň? (že by chilli?)

Popis hry jako takové máme úspěšně za sebou, pojďme se vrhnout na technické zpracování. Grafika je mírně řečeno „nesedící“. Pokud jste hráli postarší, přesto stále výbornou polskou akci Soldat, není třeba vám nic vysvětlovat, jelikož se liší pouze v lehce zjemněném vyhlazení hran a použitých obrázcích. Neználky tak odkáži na po okolí rozházené obrázky, popřípadě na vyzkoušení na vlastní oči. Přestože grafické zpracování není nejhorší, dokázal bych si představit zcela jiné celkové pojetí, které by mnohem více „sedělo“ k naturelu hry. 

Krefff teče proudem, titěrní malí panáčkové se na vás vrhají v nekonečných počtech a dokud vám neuberou poslední dílek energie, tak i ve stejných počtech padají v obrovských gejzírech červených kostiček k zemi. To vše ve velice svižném tempu, které ještě umocňuje svižná nosná melodie vinoucí se hrou. Konfrontace se závěrečnými bossy, jež jsou velice pěkně vyvedeni, na konci každého levelu je pouze třešničkou na lehce nakousnutém dortu.

Co kazí hru? O grafickém zpracování jsme již mluvili. předně je to ale malá variabilita. Vaším úkolem je prakticky pouze pozabíjení všech nepřátel, to však lze připočíst na vrub tomu, že jde prakticky jen o předělávku klasiky od Taita – Legend Of Kage. To vše navíc v nepříliš nápaditém prostředí. Velkým mínusem je také to, že hra dlouho nevydrží. Maximálně několik spuštění vám bude stačit k tomu, abyste si o ní udělali obrázek a do budoucna ji rozhodně nevyužívali jako žrouta přebytečného času. 

Ovšem celkový dojem je rozhodně pozitivní. Pokud by měl člověk věnovat pozornost tomu, jak se autorovi podařilo vystihnout ducha původního vzoru, našel by jen málo k tomu co vytýkat. Jelikož však spousta lidí nemusí vědět to, který že hit si to vzal tvůrce na paškál, je hodnocení takové, jaké je.