MagnoBall - hrátky s kuličkou

Hrdinou dnešní freewarovky, která se nechala inspirovat legendární pinkací hrou Arkanoid, není nikdo jiný (resp. spíš nic jiného) než malá fialová kulička. Vzhledem k tomu, že se velice ráda přichytává na zmagnetizované plochy a velice rychle pohybuje, nebude jistě o zábavu nouze.

Má dnešní recenze je tak trochu zvláštní, možná až speciální. Ač, jak moc dobře víte, nerad zabírám místo určené popisu samotné freewarovky osobními sděleními a má úchylka okořenit článek nečím neotřelým se tak naplno angažuje až v závěrečném koutku poezie, dnes se tomu nevyhnu. MagnoBall je totiž hrou, kterou jsem na Internetu hledal snad rekordně dlouhou dobu. Ne, že bych hned ze začátku věděl, jaká že freewarovka se stane další obětí mých recenzentských orgií, nicméně MagnoBall se stal hrou, která mé usilovné a bezvýsledné hledání ukončila. Za tu dobu se mi podařilo najít mimo jiné i deset podprůměrných, naprosto neuveřejnitelných výtvorů, nainstalovat dvě hry, ze kterých se nakonec vyklubaly pravověrné sharewary (k nimž mám vrozený odpor) a chytit jakousi záhadnou chorobu (já věděl, že fráze "sport ničí zdraví" není jen bezduchým tlacháním do větru). Holt, není lehký, život recenzentův, vrhněmež se ale na hru, o kterou tu dnes běží, tu jedinou a pravou - MagnoBall.

Jak sám název napovídá, hlavní postavou (či spíše předmětem) hry je kulička (konkrétně malá, fialová a zákeřná), ježto je pravděpodobně zhotovena z kovového materiálu, jelikož se přichytává k jistým speciálně označeným herním políčkám (taktéž malým, barevným a nepříliš šikovně postaveným) - odtud ostatně ono Magno. Kulička vždy na začátku levelu vyletí z jistého, předem daného otvoru a vaším úkolem není samozřejmě nic jiného, než onu nezbednou kuličku dopravit zpět tam, odkud přišla. Jak to už ale v arkádových freewarovkách bývá, nic není tak lehké, jak by se mohlo na první pohled zdát, a tak i tento zdánlivě triviální úkol ve skutečnosti dokáže vaše nervy pořádně potrápit. V prvé řadě je třeba říct, že kuličku můžete na její cestě levelem nasměrovávat pouze a jenom pomocí několika pálek, jejichž povrch navíc není nijak velký. Trefování velice mrštné kuličky je tedy vcelku frustrující činností. Ještě víc dokáže ale člověka naštvat naprosto na hlavu postavená logika, kterou se hra při manipulaci s kuličkou řídí. Na druhou stranu vám ale MagnoBall vcelku efektně dokáže, že existuje hra s tak zvláštními řídícími pravidly, že je jejich pochopení až za hranicemi lidského chápání :).

Po stránce technického zpracování se hra řadí ke slušnému průměru. Ačkoli žádný level v podstatě neobsahuje nějaký specifický objekt, něco co by grafiku ozvláštňovalo, nelze říct, že by MagnoBall vypadal vyloženě špatně. Zato na hudbě si autoři moc záležet nedali - neustále se opakující nepříliš sympatický rytmus nelze ani s přimhouřením obou očí zařadit mezi veskrze průměrné doprovody. Když už ale máte nějakou tu minutku hraní za sebou, asi vám to ani nijak nepřijde - mnohem víc se budete soustředit na hraní samotné, k němuž je rozhodně také co říct.

Zejména bych si dovolil tvrdit, že obtížnost hry je relativně přemrštěná. Setkal jsem se sice s mnoha daleko obtížnějšími hrami, jejichž dohrání bylo opravdu důvodem k oslavě, nicméně od arkády jako MagnoBall bych tak vysoko položenou laťku rozhodně nečekal. Zkušenosti nabyté vytrvalým hraním klasického Arkanoida se vám tu rozhodně budou hodit.

Jaký je to tedy se hrou jako celkem? Různé :). Graficky MagnoBall vypadá vcelku slušně, co se hudby týče zase naprosto příšerně. Ačkoli to tvůrci trochu přehnali s jeho obtížností, bohatě to vyrovnali přidáním několika diametrálně odlišných levelů a vcelku zajímavého nápadu s "přísavkami" a naváděním kuličky do označeného místa. Těžko říct, zda je právě tato cesta tou pravou, kterou se budou vydávat i další, pseudoklony legendárního Arkanoida... těžko říct, zda právě MagnoBall je hrou, která se bude líbit širokému publiku.

Rada na závěr (koutek poezie necháme na příště): "Co můžeš udělat dnes, můžeš udělat i zítra!" (pozn. jen u recenzí pro Plné hry to neplatí :).