Mario Chameleon – tak trochu jiný Mario

Mario Chameleon je na první pohled docela tuctovou variací na skákací dobodružství nesmrtelného instalatéra Maria. Už na ten druhý ale přichází s mnoha zajímavými prvky. Mario toho totiž v Chameleonovi umí mnohem více, než jen skákat.

Mario. Je zajímavé, proč zrovna jméno italského původu zvolili lidé z Nintenda před mnoha a mnoha lety (obzvláště vzhledem k faktu, že Nintendo je ryze japonská společnost), nicméně evidentně nevybrali špatně. To musí napadnout každého, kdo pohlédne na fantastická prodejní čísla všech komerčních titulů se sympatickým hopsajícím instalatérem v hlavní roli (v poslední době už ve třech rozměrech na poslední velké konzoli japonského giganta - GameCube). A že Mario pronikl skutečně až k srdcím oddaných hráčů, dokazuje obrovské množství právě fanoušky vyrobených freewarových klonů původního Maria. Ty povětšinou sázejí na stejnou, velmi chytlavou a skoro až posvátnou hratelnost. Pokud mění herní systém, pak jen v malých detailech a většinou proto, že nejsou schopni to naprogramovat přesně tak, jak to bylo v originálu. Tu a tam se však naštěstí najde autor, jenž nebere předlohu jako nedotknutelnou modlu, nechává se jí inspirovat jen volně a využívá prostoru k realizaci vlastních nápadů.

Mezi takového řekněme volnomyšlenkářské vývojáře patří bezesporu i Simon Laroche a Christopher Huet, kteří za pomoci programu The Games Factory vytvořili dnes recenzovanou gamesku Mario Chameleon. Skutečně se v jejím případě jedná o výrazně vylepšenou a pozměněnou klasiku – a nutno hned na začátek říci, že se Francouzi svého úkolu zhostili dobře a většina změn je skutečně k lepšímu. Na pohled se zdá, že je všechno na svém místě – akce viděná zboku, instalatér jako hlavní hrdina, pohybuje se zleva doprava, skáče, sbírá mince, vyhýbá se kontaktu s nepřáteli, snaží se dostat na konec levelu. Už ve chvíli, kdy se hráči pokusí poprvé zlikvidovat jinou živou bytost, ale dojde na první odlišnost. Tentokrát nestačí na protivníka skočit a udupat ho k smrti. Možnosti jsou dvě – buď ho klávesou Ctrl chytit a následně zahodit do hlubin bezedných za okraj obrazovky, nebo sebrat z palmy kokosový ořech a dobře mířenou ranou příšerku skolit. Zásoba kokosových ořechů je ale malá, a tak se vyplatí šetřit a dobře mířit.

Už to výrazně mění nutný herní styl, novinek je ale ještě výrazně více. Čas od času Mario narazí na létající plošinu, která mu umožní volný pohyb i ve vertikální úrovni. Jindy zase najde speciální oblek, který mu umožní změnit živočišný druh a stát se třeba žábou. A podobných bonusů je v úrovních rozeseto opravdu hodně, takže je stále co objevovat. Grafické zpracování Mario Chameleon je na nadprůměrné úrovni. Na výběr je ze dvou možných rozlišení 320x240 a 640x480, hrát lze bez problémů v okně i ve fullscreen módu. Sprity nepřátel jsou roztomilé, hezky je nakresleno i prostředí. A tak i když třeba polský Mario Forever vypadá ještě o poznání lépe, není si zde nač po vizuální stránce stěžovat. Autoři do hry umístili také hudbu, ta je tradičně infantilně skřípavá a pískavá. Bylo by zajímavé zkusit konečně porušit i toto pravidlo a umístit do Maria pořádný nářez, nebo naopak tichou ambientní melodii. Až tak daleko bohužel Laroche s Huetem nezašli. Přesto se jim povedl navýsost zajímavý kousek, který potěší zejména znuděné fanoušky Maria, kteří dovedou ocenit originální přístup k tématu.