Kdo říká, že klonování je hudba daleké budoucnosti? Showbusiness už jeho metody úspěšně adaptoval – a totéž lze říci o počítačových hrách. Kolikrát už byly zrecyklovány principy Duny 2, Space Invaders nebo třeba Pongu? I dnešní hra je jedním z takovýchto klonů, přičemž na paškál si bere úspěšnou postavičku, jež se stala doslova kultem konzolového giganta Nintendo – nesmrtelného instalatéra Maria. Kolikrát ten dostal svou roli v počítačové hře, těžko počítat. Ani prsty jedné pořádně zmutované ruky by na to nestačily – a vhodným konkurentem je leda Pacman a nenáviděná kostička ve tvaru L ze základní sady Tetrisu. Mario Forever je další z řady, nicméně oproti většině svých konkurentů má několik výhod, jež ho posouvají v pomyslné hierarchii na poněkud vyšší příčky. Je zdarma, to za prvé. Pochází z Polska, a tak je mu dobře rozumět, to za druhé. 
Je stejně skvěle hratelný jako originální předloha – to za třetí. Má oku i uchu lahodící audiovizuální zpracování, to za čtvrté. A konečně do třetice všeho dobrého (plus dva bonusy zdarma): je dlouhý a rozmanitý.
Buziol Games se evidentně nepokoušeli o bůhvíjaké inovace. Dle hesla "never change the winning team" totálně zkopírovali principy klasického Maria a vybavili ho příjemným zpracováním a velkou řadou úrovní s rostoucí obtížností. Opět se tedy jedná o klasickou dvourozměrnou skákačku, kde hráči ovládají postavičku instalatéra, skáčou, vyhýbají se pádům do vody, žhavé lávy a jiných zrádných substancí, zabíjejí příšery tím, že jim párkrát skočí na hlavu, sbírají mince vypadávající z kostiček po nárazu a čas od času si pomohou nějakým tím bonusem 
v podobě kytičky či houbičky, jež přidá život, dočasnou nezranitelnost a případně i zbraň, s jejíž pomocí lze nepřátele zabíjet efektivněji na dálku. Uf, to byla ale zase jednou dlouhá věta.
V hratelnosti zkrátka Mario Forever nepřekvapí ani v nejmenším. Co ovšem potěší je délka a rozmanitost hry. Celá se odehrává v několika světech s pseudopříběhy (hned v prvním kupříkladu Mario zabije draka), hra se odehrává tu v trubkách, tu na povrchu zemském, tu v nitru středověkého hradu. Mění se i nepřátelé, objevují se i těžko porazitelné bossové. Zkrátka a dobře, i přes principiální jednoduchost tato arkáda rozhodně neztrácí na zábavnosti a nenudí.
Autoři se jedničkově vypořádali i s grafickým zpracováním. 
Ačkoliv je hra vytvořena v programu ne nepodobném Game Makeru, běhá bezproblémově a přitom dokáže nabídnout perfektní roztomile kreslené postavičky a lokace, jež vzbouzejí nostalgii zejména v majitelích přístrojů typu Sega Mega Drive či SNES od Nintenda. Potěší i řada okolních artworků, jež dotvářejí dojem z vizuální prezentace – vkusně namalované hlavní menu, nebo mapky jednotlivých světů vypadají neméně dobře.
Hudba se nese ve stylu konzolí raných devadesátých let – a nutno říci, že k infantilní a hravé plošinovce jásavé melodie dokonale sednou. Zkrátka a dobře, i tady Buziol Games zůstali věrni sázce na jistotu a klasice, což rozhodně nebyl špatný tah. A tak by bylo možné uzavřít recenzi úplně: komu se ještě Mario definitivně neznechutil, tenhle podařený klon prostě musí vyzkoušet.
