Že s fyzikou dovede být sranda, víme nejpozději od srpna 1945, ale těm méně historicky poučeným to bylo připoměno až s moderní vlnou her zhusta využívajících všelijaké hrátky s Gravity Guny a podobnými serepetičkami. A zrovna v krátké arkádové hříčce Maru od známého vlka Jesseho Venbruxe se podíváme, jak lze gravitaci invenčně zakomponovat do prastarého konceptu hopsaček.
V Maru stejně jako v běžných arkádách vyskočíte a spadnete zpátky na povrch. Ovšem namísto skákání po klasickém levelu se procházíte po kruhových "planetách" – samozřejmě notně zmenšených. Často tak chodíte s panákem vzhůru nohama, musíte vyskočit z gravitačního pole jedné planety, dopadnout do gravitačního pole sousedící a podobně. Nebylo potřeba velkého umu v game designu Maru, ale těch sedm kol hry umělo pozoruhodně zabavit prostorovými fígly, byť pouze v druhém rozměru.
Ačkoliv nápad vypadá jako nadmíru osvěžující, velmi brzy si ho osvojíte; rozhodně neplatí, že by skákání po kulatých tělesech bylo novým Svatým grálem videoherního průmyslu, ale jako variace klasických hopsaček funguje dobře. A to i díky přehledné a příjemně stylizované grafice. Jednotlivá kola pokaždé předvedou něco trochu jiného. Přesto se po dohrání nelze zbavit jisté pachuti.
Hlavní nevýhodou Maru totiž je nečekaně krátká délka. Bez přehánění se dá říct, že jakmile se hra začne trochu rozjíždět a vás začnou napadat všechny další šílené variace na poskakování po planetách, přijde studená sprcha v podobě konce. Nebyl by problém, že Jesse vytvořil krátkou hru, ale v Maru za tu krátkou dobu rozhodně neprozkoumal všechny možností game designu. Ač chytrá a roztomilá, působí Maru po dohrání dojmem rande ukončeného pusou na tvář.
Jesse ale zřejmě skrze stroj času krátce cestoval do budoucnosti, přečetl si mou recenzi, poučil se a před několika měsíci koncept prostorové hopsačky rozšířil do hry They Need To Be Fed, na kterou se podíváme příště. Prozatím vezměte za vděk dnešní nenáročnou čerstvou hopsačkou. Když nic jiného, nebude vás u počítače zdržovat příliš dlouho.
