Maziac je hra, jež si odbyla svou premiéru již na ZX Spektru. Vaším úkolem tehdy bylo procházet rozlehlé bludiště, zabíjet obludy a sbírat různé věci. Maziac, který vám představím dnes je na tom, co se cílů týče obdobně. Tím ale veškerá podobnost končí. Tuhle hru bych spíš přirovnal ke zlatému fondu Nintendovské (Segácké) éry. Éry, kdy se hry hrály pro zábavu, ne slintání nad technologickým pokrokem. To je patrné hned při prvním spuštění. Nedivte se, když se vám z vaší nadupané reprosoustavy začnou linout zvuky, nad nimiž hudební hnidopich jen ohrne nos. V tu samou chvíli na monitoru po dlouhé době zříte hru, v níž rozeznáte jednotlivé pixely (viz. Okolo se povalující obrázky). Nenechte se však odradit a pusťte se statečně do toho – mnoho voleb, krom „New game“ stejně nemáte, nepočítám-li „Options“, kde se krom hlasitosti a „high/low details“ nedá nastavit nic, „Continue“ a „Quit“, kterému se prozatím vyhnete. Příběh hry (kýčovitý a nedůležitý jako ve většině arkád) klidně přeskočte, o nic nepřijdete.
Teď se již ocitáte v samotném, zdánlivě nekonečném herním světě. Ponurá atmosféra budící klaustrofobické pocity vás ovane svým ledovým dechem a naladí na patřičnou vlnu. Ovládání je dětsky snadné – výskok, střelba a pohyb – zase tolik umět nemusíte. V levém horním rohu máte vždy na očích všechny vitální ukazatele, tedy životy, stav munice (louče) a počet penízků. Je nasnadě dodat, že za 50 penízků dostáváte život. Nepřátel je zde poměrně velké množství, spojuje je však tématika Halloweenu. Pod jakou kategorii byste jinak zařadili kostlivce, hopsající dýni, nebo třeba pavouka?
Jeden ze zajímavých nápadů autora je dynamické osvětlení. Herní prostředí je velmi tmavé do doby, než si na něj Samantha posvítí svou pochodní. V praxi to znamená, že pořádně vidíte jen na pár kroků od své postavičky a světlo z pochodně v kombinaci s objekty dokonce vytváří měnící se stíny. K pochodni se váže další originální věc spojená s herním systémem a to, že čím méně „ohně“ máte k dispozici, tím méně toho vidíte A (!) tím rychleji se objevují vaši nepřátelé. Ty mršky totiž milují tmu, proto šetřete ohněm (obvykle se říká vodou, konečně se dostalo i na další ze čtyř elementů).
Poslední věc vztahující se k pochodni je spojená se střelbou. Někteří nepřátelé mohou být docela oříšek, dokud nezačnete využívat silnějších střel. Těch docílíte tak, že držíte tlačítko pro střelbu stlačené déle (klasicky, jako ve starších shoot’em‘up) – samozřejmě to ovšem znamená, že rychleji spotřebujete vaší ohňovou zásobu. U finálního bosse se vám tyto „superstřely“ budou ale zatraceně hodit.
Věc, kterou by této hře mohli někteří vytknout je jistě využívání stále stejných spritů – prostředí se v podstatě vůbec nemění a vy hrajete jen jeden (zato obrovský) level, sbíráte penízky, zabíjíte nepřátele a hledáte obrovské krystaly, jejichž akvizicí dosáhnete alternativního ukončení po zabití finálního nepřítele. Prostě vás po určité době praští přes nos stereotyp. Obtížnost je tak nějak akorát na míru všem. Začátečníci sice mohou namítnout, že je příliš vysoká, nechybí ale funkce „Save“, takže zoufat nemusí nikdo.
Nakonec musím dodat jednu věc. Hra je hra vytvořená v „Game makeru“ a jako taková asi nejlepší svého druhu se kterou jsem kdy měl tu čest. Autor si očividně dal pořádnou práci a to přineslo své ovoce. Rozhodně si tento počin ozkoušejte, nebudete litovat.
- úterý 25. října 2005
- 1
