Minimonica – dobrodružství malé čarodějky

Malá čarodějka Monica, sama na svém koštěti, a deset tisíc démonů a netvorů z nejčernějších nočních můr proti ní. Povede se vám vytřít všem příšerám zrak a sympatickou kouzelnici zachránit?

Recenzovat japonské freewarovky je někdy dost obtížné řemeslo. Vývojáři ze země vycházejícího slunce se totiž nijak neliší od ostatních – a tak obyčejně své hry dělávají v rodné řeči, což je činí pro zbytek světa víceméně nesrozumitelnými. Typickým příkladem může být i dnes recenzovaná střílečka Minimonica, příjemná a zábavná hra, jejíž kvality by možná ještě lépe vynikly, kdyby českému hráči bylo dáno znát příběhové pozadí, které vypráví obrázky doprovázení briefingy mezi jednotlivými misemi. Každopádně se ale jedná o docela originální a osvěžující kousek. U podobných, zboku viděných akcí je člověk už tak nějak zvyklý na futuristické rakety, vesmírné lodě, vetřelce nejrůznějších tvarů a barev a obří laserové, plazmové a jiné zbraně v centru dění. Proto potěší na pohled roztomilá a krásně komiksová Minimonica se svou mladičkou a sličnou čarodějkou na koštěti v hlavní roli a neméně infantilními nepřáteli na druhé straně barikády.

Ať už je děj jakýkoliv, autoři zaslouží smeknutí pomyslného klobouku minimálně za vizuální inovaci. Minimonica vypadá i přes poměrně nízké rozlišení výtečně, využívá dovedně paralaxního scrollingu a sprity jednotlivých objektů ve hře jsou prostě skvělé. Hratelnost sama už tak převratná zdaleka není a spadá víceméně (a spíše více než méně) do škatulky klasické japonské řežby: Monica může využívat čtyřech zbraní jednotlivých elementů, přičemž rozdíl je v rozptylu i účinnosti, proti ní se pak v obrovsky rychlém tempu řítí celá řada stále se pohybujících a střílejících nepřátel, takže to leckdy na obrazovce vypadá, že je méně volného místa než nebezpečných prostorů. Naštěstí je zásahová plocha hlavní postavy velmi benevolentní a nohy a hlava nejsou víceméně brány v úvahu, takže se lze protáhnout i poměrně malými mezírkami mezi letícími kulkami a energetickými výboji. Obtížnost ale ani tak není vůbec nízká a dostat se přes třetí kolo už je úkol pro Xenonem II a R-Typem ostřílené herní vlky.

Minimonica se ovládá podobně jako řada japonských titulů – pohyb obstarají kurzorové šipky, střílí se pak klávesou Y. Shiftem, mezerníkem nebo Enterem lze přeskakovat briefingy mezi misemi, potvrzovat pokračování ve hře a pohybovat se v menu. Celkově se tahle střílečka hraje výtečně – neustále se na obrazovce něco děje, k tomu hraje pořádně divoká hudba a frenetická akce dá zapomenout na přízemní potřeby vylučování či požívání potravin. Variabilita nepřátel je více než slušná, obří bossové v podobě brouků, šneků či draků s roztahovacími články jsou patřičně nepřekonatelní a vůbec Minimonice nechybí nic, co by pořádná arkádová řezanice měla mít. Snad jen cit pro originální inovace nemuseli autoři vyčerpat už u grafického zpracování (i když to opravdu JE výtečné) a mohli se aspoň pokusit přidat něco málo i herním mechanismům. Takhle ani při nejlepší vůli nelze sáhnout k lepší známce, než jaká se třpytí v závěrečném verdiktu.