Hra, jejíž náplní je přijít na to, jak se hraje. MirrorMoon je zajímavý svým zpracováním. Je ale ztělesněním nápadu, který nemůžu považovat ze svého přesvědčení za dobrý. Konvence ale stranou, přichází hra, která před vámi skrývá vše, co nabízí. Stejně jako odvrácená strana Měsíce, MirrorMoon je zahalený neprostupností a temnotou.
Stejně jako malé dítě, které se teprve musí naučit dýchat, aby vůbec přežilo. Tak se asi cítí hráč, když poprvé spustí tuto hru. Nedýchá. Problém je, že u dítěte se dýchání rozbíhá pomocí nějakého reflexu automaticky a nepotřebuje pomocnou ruku.
Na počátku stojíte kdesi na jakési planetě a vše co vidíte, je jakýsi měsíc nad horizontem před vámi. To je vše. Na ostatní musíte přijít sami. Je dost možné, že autorům MM přišlo jako dobrý nápad stvořit hru, kde hráč nebude vědět, co dělat a bude muset objevovat, ale opak je pravdou: Dobrý nápad to není. Zatímco u mnoha jiných her existuje takzvaný „tutoriál“, který hráče provede základními principy, jak hru hrát, zde nic takového není. Prostě na to musíte přijít z vlastní iniciativy. Někdo by mohl namítnout, že hry posledních let nás až příliš vedou za ručičku a až příliš svědomitě říkají hráči: „Pozor, tohle je granát. Ten ti může ublížit.“. Potom tedy je hra, ve které je objevení zákonitostí ponecháno na hráči poměrně svěžím přínosem. To je částečně pravda. Bylo by skvělé zase vidět hru, která se nechová ke svému hráči jako k batoleti nebo mentálně zaostalému, ale MirrorMoon není touto hrou. Je v pořádku ponechat zkoumání na hráči, když se sám může rozhodnout, zda-li vůbec nějaké zkoumání podstoupí. MM nenechává žádný prostor pro zábavný herní obsah, protože považuje za zábavné již jen zkoumání toho, jak hru hrát. Je to naprosto zcestné přesvědčení, které nemá nic společného s prozkoumáváním otevřeného světa či faktů o něm. Je to, jako by vám nikdo neřekl, jak chodit a přesto by po vás požadoval, abyste uběhli maraton.
Číselně ohodnotit MirrorMoon je velmi složité. Může se totiž najít někdo, komu náplň hry bude z nějakého podivného důvodu vyhovovat. Neříkám, že je MM zcela bez nápadu, to ne. Jen ten hlavní, z něhož pramení celá podstata hry je směšně absurdní. Stejně jako dýcháme proto, abychom žili, hry nehrajeme proto, abychom hráli. Hry hrajeme proto, aby nás zabavily. Ano jistě, cesta občas může být cíl, ale proč vůbec vyjít, když nám není žádný cíl ani cesta dány?
