Český tým Nihilis debutuje adventurou Mrtvé město. Jedná se jednu z vůbec prvních her vytvořených za pomoci enginu Wintermute českého programátora Mnemonica. Ovšem vychvalovat jeho kvality by bylo zbytečnou ztrátou času: mnohem produktivnější i vzhledem k zaměření této recenze bude zaměřit superlativy směrem ke hře samotné.
Příběh Mrtvého města začíná v duchu, v jakém se nese celá hra: depresivním. Hlavní hrdina je po třech měsících konečně propuštěn z psychiatrické léčebny, kam se dostal poté, co neznámý psychopat brutálním způsobem zavraždil jeho dívku. Vrací se do vybydleného bytu v činžáku kdesi na předměstí, jen aby opět zapadl do světa plného drog, kriminality, korupce, nudy, šedi a beznaděje. Něco však přece jen titulní postavu od ostatních odlišuje. Je to odhodlání. Odhodlání zjistit, kdo má zločin, jenž mu zbořil celý život, na svědomí – a pomstít se mu tak tvrdě, jak jen to bude možné.
Mrtvé město zaujme už zpočátku precizní prezentací. Po nainstalování a spuštění proběhnou loga a otevře se umělecké hlavní menu s černobílými fotografiemi, podbarvené výtečnou hudbou jak vystřiženou z hororu o upírech. Následuje intro, vzhledem k animátorským nedostatkům šalamounsky vyřešené jako komiks ve stylu Maxe Payna. Dvě strany seznámí hráče s výše nastíněným úvodem do příběhu, načež se otevře první lokace.
Z ní, ale i ze všech ostatních na první pohled čiší snaha co nejvíce zapůsobit, vytvořit atmosférou hustší než mlha nad Rákosníčkovým rybníčkem. A daří se to hned z několika důvodů. Prostředí je patřičně temné. V lokacích vládne šero a tma, jen tu a tam prosvětlené chabě blikotajícími neony. Architektura sama o sobě vzbouzí strach a odcizenost – monumentálně kovově šedomodrý most přes řeku je toho nejtypičtějším příkladem. K vytvoření atmosféry zde přispívá i celková nehybnost a prázdnota lokací. 
Většinou se považuje za výraznou chybu, zde má ale v rámci pocitů, o jejichž vzbuzení se autoři pokoušeli, své odpostatnění. Město je skutečně mrtvé, nemocné, prázdné, těsně před kolapsem.
Grafické zpracování hry využívá renderovaných obrázků – a opět platí, že svou jistou neosobností přispívá k depresivní atmosféře. Je faktem, že postavy někdy působí poněkud násilně naroubovány do lokací (týká se to zejména hrobníka a jím zneužívané dívky), nicméně ocenit je třeba hru světla a stínu, jejíž vrchol přichází v totálně temné lokaci hřbitova.
Stejně lze chválit i hudbu. Většina lokací má vlastní tematickou skladbu, přičemž všechny jsou původní a nikde nevykradené. Na jejich kvalitě se to ovšem naštěstí nijak neprojevuje, naopak, autoři velmi citlivě přizpůsobili melodie stylu hry – a výsledkem je výtečný dojem. 
Snad jen v otázce namluvení mohli být Nihilis poněkud odvážnější – veřejný konkurs by docela jistě našel vhodné hlasy pro hlavního hrdinu a něco málo postav, jež se mihnou dějem.
Že se Mrtvé město nesoustředí na sofistikované hádanky a komplikovaný postup vpřed, je zřejmé. Ovládání je prakticky nejjednodušší, jaké může být – levé tlačítko slouží k akcím, pravé k prohlížení. Stejně snadná je i kombinace a používání objektů z inventáře. Hra se zkrátka snaží neklást pokud možno žádné překážky při vychutnávání depresivního děje.
Mrtvé město je rozhodně jednou z nejlepších adventure her, které tento rok spatřily světlo světa. Ukazuje, že Nihilis mají talent k vyprávění příběhů, předávání silných emocí a vytváření herních zážitků, na které se rychle nezapomene. Před jejich Mrtvým městem nelze než na závěr smeknout pomyslný klobouk...
