Pokud existuje jeden žánr, který mi nesedí, pak to jsou klasické adventury. Nikdy jsem neměl zálibu v pixel huntingu, nikdy jsem nechápal MacGyverovské spojoání všeho se vším a dialogy mi vždycky více seděly v RPGčkách, protože jste v nich mohli rozhovor ukončit štěkáním zbraní. Uvažoval jsem tedy, že Mystery of the Unicorn Castle přenechám jako typickou “holčičí adventuru“ kolegyni Alence. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že to vlastně není adventura. A jakmile jsem pronikl do hry, usoudil jsem, že něco tak obskurního si musím vyzkoušet naplno.
Už v intru má člověk šanci pořádně se orosit, protože ačkoliv všech šest uvozujících obrázků je dobře nakreslených (a že je jich o šest více, než třeba v Project CT), pohled na ženu objímající jednorožce je prostě… zvláštní. Hra je shareware, čili máte na hraní maximálně 60 minut, ale to může ve skutečnosti spíše výhoda. Na šesti obrázcích je představen děj jako z té nejbrakovější červené knihovny. Jane Morion je prostá Američanka, která je pozvána na starý anglický hrad, protože ho možná zdědila.
Dost ale kýče, pojďme ke zbytku děje. Velmi brzy se ukáže, že na hradě straší, což je jednak výmluva pro některé herní mechanismy, a druhak dějový středobod hry – protože zesnulý původní majitel zámku byl naprostý pošuk, jeho sídlo zdědí ten, kdo vyřeší tajemství hradu a proč se jím prohánějí duchově. Nebo nějak tak. K tomu vám pomůže několik svěžích a originálních postav – skeptický inspektor Scotland Yardu, zbohatlická Američanka s psíčkem, zfetovaný zbohatlický Američan, chladný anglický sluha a nakonec geniální starý profesor. Zkrátka, něco co bylo oldschool už asi před padesáti lety. Co tedy gameplay chce vykřesat z tohoto klasického zasazení leckterého porna?
Mystery of Unicorn Castle v podstatě je simulátorem uklízení. Skutečně, drtivá většina hry se sestává z toho, že v jednom z mnoha pokojů hradu uklízíte nábytek tak, že na něho klikáte, přičemž čas od času si musíte zahrát nějakou (díky bohu zábavnou) minihru abyste otevřeli truhlu a uklidili i v ní. Podobně jako v realitě, ani tady není zvedání desítek váz, klobouků a vodních dýmek zrovna zábavnou činností, ale kdo chce kam... Děj potom uklízení okecává hledáním indící záhady, hledáním ducha ("Neschoval se za ledničku?") nebo prostě tím, že Jane potřebuje naléhavě uklidit pokoj.
Protože první věc, kterou hráč logicky udělá, bude zběsilé klikání po všem na obrazovce, vývojáři do hry vložili útočící duchy. To znamená, že budete-li klikat příliš často a náhodně, spustí se další minihra, ve které odháníte srolovanými novinami (!) útočící strašidlo jako by šlo o nějaký smraď. Pod tímto odstavcem jsou tři obrázky ukazující typickou genezi úklidu/hry v jedné místnosti, včetně závěrečního politováhodnotného shrnutí práce.
Nejprve uzříte bordel neskutečného kalibru, starý pán byl zřejmě duchem stále přítomný někde na zabordelené vysokoškolské koleji. Zde je polovina haldy už odklikána.
Následně příjde na řadu souboj s duchem. Kam se hrabou Ghost Busters, nejlepší na souboj s démony je staré vydání Guardianu!
A nakonec, po veškeré obtížné robotě - šermovačce s duchem a asi stovce klikanců na všemožné haraburdí... pouze smutné konstatování profesora. No snad budeme mít ve zbylých stopadesáti místnostech více štěstí.
Na chvíli bez ironie. Záhada Jednorožcového hradu je profesionálně zvládnutou sérií nenáročných logických miniher spojených dějem a ilustracemi jako z duchařské romanťárny. Jako taková, a s přihlédnutím k omezené herní době ve shareware verzi, je z mého mužského pohledu mírně nadprůměrná, byť některé ženy se zálibou v rébusech nechť si přihodí 10 nebo 20% k hodnocení. Rozhodně jsem ale uvítal uplynutí povolení hodinky hraní a ani v té nejfantasknější části mysli mě nenapadá důvod, kvůli kterému bych snad zaplatil cca. 150 korun za plnou verzi a rozlouskl tak ono neoriginální tajemství. I díky absenci krematických veder myslím uděláte lépe, když tuto sumu peněz investujete třeba do ranní kocoviny.
