Orbital Destruction – vizuálně-destrukční orgie

Na oběžnou dráhu skočily dva obří křižníky emzáků a letky stíhaček. Mezi nimi a bezbrannou pozemskou kolonií dole stojí jen jeden samělý střelec…

orbital_destruction_02

Shodou okolností se mi do ruky dostaly dvě podobné a přesto diametrálně odlišné hry od vydavatele MyPlayCity (záměrně nepíšu nové, protože u otrokářské manufaktury MyPlayCity jeden nikdy neví, jestli nerecenzuje přejmenovanou verzi něčeho starého). Na rozdíl od Alien Outbreak 2 je Orbital Destruction graficky poměrně bohatou trojrozměrnou arkádou zdálky připomínající Raptora. Přesto platí, že se špetkou agresivních sklonů se u hry pobavíte, a že ji stačí hrát s prstem v nose.

Prvním a posledním úkolem každé mise je ze svého sedla operátora orbitálního obranného děla zničení všech nepřátele na dané misi. Veškeré ovládání probíhá skrze myš - gameplay Orbital Destruction tedy připomíná takový trojrozměrný Moorhuhn. Čas od času si vylepšíte palpost o jednu hvězdičku; oponenti také začnou létat ve větším počtu. Navzdory tomu se Orbital Destruction nedá popsat jinak než slovy "primitivně jednoduchý". Jak tedy dosáhl na vysoké hodnocení?

Ve snaze dobrat se odpovědi se sofistikovaně zamyslíme nad ideou hratelnosti ve videohrách. Hratelnost se rovná zábavnosti; jak ale víme, míra zábavnosti čehokoliv je pro každého člověka jiná. Někdo má rád vdolky, jiný zase 2 dívky a 1 šálek. A tak zatímco stará garda nostalgicky roní krokodýlí slzy při vzpomínce na matematické orgie dungeonovek, nová generace, ztělesněná cypísky rázu marca.pola, se rochní v dlouhém nastavování té nejlepší grafické karty.

Každé pojetí má něco do sebe, ale s tím, jak se hry dostávají do širší populace, si masy žádají jednoduché a graficky vypiplané záležitosti. Nemá tedy příliš smysl Orbital Destruction vytýkat přímočarý gameplay – o žádný jiný se úmyslně ani nesnaží. Naopak je třeba vyzdvihnout perfektní grafiku, která je sama o sobě snad největším tahounem zábavy.

Dokonalý vizuál sice automaticky nedělá dokonalou hru – ale, sakra, rozhodně ji hodně pomáhá! Podobně jako třeba Avatar dovedl přikovat do křesla svým zpracováním, i Orbital Destruction vás udrží u hry jenom díky čekání na další parádní detonaci či výhled na planetu pod vámi. V určitém smyslu je Orbital Destruction stejnou měrou akční jako explorační hrou – všechny ty průměrné souboje přežijete jenom pro další famózní scenérii.

Můžeme se dohadovat, je-li správné ohodnotit tupou hru za několik pěkných obrázků NASA prohnaných Photoshopem, ale éra odsuzování béčkových her určených příležitostným hráčům pro jejich béčkovost je pryč. Stejně jako je hloupé nadávat Pacmanovi za slabou grafiku, je hloupé kritizovat Orbital Destruction za slabou herní náplň. Vypněte mozek a vychutnejte si novou dobu. Nejlépe na nějaké velké úhlopříčce.