Hned po prvním pohledu na hrací obrazovku Pac-Manhattanu vás napadne jediné "proboha, tohle jsem tu už viděl(a) snad milionkrát". A vlastně budete mít částečně pravdu, ale, tak jako při mnoha jiných příležitostech, nám tu zbývá ono kouzelné slůvko ALE, pod nímž se toho v případě Pac-Manhattanu skrývá tolik, až by se kdekdo mohl bát, aby nám z ničeho nic nevybuchlo. Nebo aby nám to zprvu nepatrné ALE nakonec neobrátilo celou základní větu. Já, jako zarytý optimista a z duše velmi mírný kritik, se této myšlence poddám a hned na začátek zmíním poměrně odvážný fakt - takový nápad, s jakým jde Pac-Manhattan vstříc potenciálnímu publiku, jsme tu ještě nikdy neviděli.
Přeci jen ale nebudu přehnaným snílkem a pokusím se tuto domněnku podložit alespoň lehce objektivními argumenty. Prvním z nich je bezesporu příběh. Už to, že se klon Pac-mana nějakým může pochlubit, je samo o sobě skvělé - nemluvě o tom, jak na člověka působí, když si ho zasadí do kontextu samotné hry. Něco málo jsem ostatně naznačil už v úvodu - Manhattan podle tvůrců téhle freewarovky ovládli duchové a město (resp. jeho část) tak bylo tamními obyvateli promptně opuštěno. To by samo o sobě nebylo nijak pobuřující, ovšem jen do doby, než Pac-man přichází na to, že duchové byli jen zástěrkou pro zloděje, kteří osedlali své motorové koně (rozuměj - auta) a začali jezdit po městě a rabovat opuštěná obydlí.
A tak Pac-mana čeká další "konzumentské" dobrodružství - musí nejen sesbírávat penízky, které padají z aut vychytralých zlodějů, vyhýbat se agresivním duchům a sesbírávat užitečné bonusy, ale také vyhledávat speciální "kuličky" vybavující hrdinu speciální schopností duchy po omezenou dobu dokonce požírat. S každým snězeným obnosem dolarů přitom nejen stoupá jeho bodové ohodnocení, ale zároveň se i blíží okamžik vstupu do dalšího levelu.
Aby se tak mohlo stát a Pac-man mohl vesele začít s pročišťováním další oblasti Manhattanu (který mimochodem vypadá docela jinak než ve hře), musí nejprve zamezit trousení peněz po ulicích. Toho docílí poměrně jednoduše, stačí se dostat do kontaktu se zlodějským vehiklem a ten jednoduše sežrat. Druhý předpoklad zdárného dokončení levelů je nepochybně problematičtější - je nutné sesbírat všechny už rozsypané peníze. Těch je sice v ideálním případě málo (záleží na tom, jak dlouho vám trvalo polapení zlodějů), ale i tak se nacházejí v oblastech s extrémně vysokou koncentrací duchů. Pestřejší hru mimochodem činí fakt, že autíčka mají zloději hned tři a tak je sežrání jednoho jen tak nerozhází - je nutné je nekompromisně pochytat všechny.
Přejděme ale k argumentu číslo dvě - technickému zpracování. Stačí letmý pohled na položku hardwarové nároky (umístěnou v info boxu pod článkem) a každému bude asi jasné, že Pac-Manhattan není hrou určenou pro relaxační hraní na zastaralých 486tkách. Nebudeme ostatně daleko od pravdy, pokud budeme tvrdit, že na počítačích, jejichž srdce tluče frekvencí 750MHz, je stále ještě znát, že freewarovka týmu AfroHorse nepatří mezi nejskromnější. Nelze jí to však mít za zlé, pokud se podíváte na to, jak na obrázcích (či ještě lépe za běhu) vypadá. 3D prostředí, animovaní duchové a další srandičky - to vše totiž 3D akcelerátoru "vyžírá" velké množství jeho výpočetní kapacity a činí tak hru de facto nehratelnou na starších (=horších) počítačových sestavách.
Patříte-li mezi vlastníky takové (tzn. slušně řečeno archaické) sestavy, pravděpodobně nemá smysl, abyste Pac-Manhattan zkoušeli - stejně se vám to otravné cukání po pár vteřinách hraní znechutí. Naopak disponujete-li počítačem výkonným a nebaví vás už věčné hraní těch ošuntělých zadarmovek co vypadají jako vytažené z koše průměrného programátora, možná je právě Pac-Manhattan tím pravým grafickým dezertem, který hledáte.
