Princip Pongu je neměnný. Vždy jsou tu alespoň dvě pálky a jeden míček a vždy bodujete, pokud soupeř míček neodpálí. Pokud tomu tak není, to co hrajete není Pong. Vymyslet v těchto úzce vymezených hranicích něco nového je obtížné, ne však nemožné. A je to prakticky nutnost, pokud má nový klon uspět v těžké konkurenci. Jak PackoPong II obstojí? Inu pojďme se mu podívat na hlodák.
Na první pohled srdce hráče zaplesá. Instalační soubor je dost velký, aby se do něj vešlo mnoho dobrých nápadů, úchvatné grafiky a kdo ví čeho ještě. Na druhý pohled naděje hráče neopustí. Po instalaci si totiž (pokud umíte aspoň trochu německy) přečtete readme, které vám přiblíží všech šest úžasných herních módů. Jaké je však vystřízlivění, když zjistíte, že se liší pouze v detailech. Ten který pravděpodobně nejvíc zaujme je nazvaný Story Game. Těšil jsem se na příběh, několik rozmanitých levelů a možná i nějakého toho bosse. Bohužel celé Story je v tom, že postupně hrajete 9 levelů, které se liší pouze pozadím a obtížností počítačem ovládaného protivníka. Když jsem se vzpamatoval z trpkého zklamání, vložil jsem své naděje do módu Survival Game. To byla chyba. V principu jde o to, hrát tak dlouho, doku vám zbývá energie. Tu herní ztratíte vždy, když nechytíte míček. Daleko rychleji vám však dojde energie reálná. Pinkat si neskutečně pomalým míčkem a 
sledovat jak získáváte body za obelstění počítače je ubíjející. Ještě jsem měl naději, že se něco změní v Arcade Game. Ale nezměnilo. Je to totéž jako Story Game, jen si můžete vybírat, který level chcete hrát. Další módy už ani nestály za řeč. Hra pro dva hráče ve zvoleném levelu a hra pro jednoho nebo dva hráče v klasickém módu, jehož kouzlo spočívá v tom, že pozadí je až na půlící čáru černé. Jedna z mála věcí, které mohou hru oživit, je možnost vybrat si jednu z deseti menších i větších pálek. Mají různé barvy a tvary, ale nedělejte si příliš naděje, na hře se to projeví minimálně. Obecně je totiž obtížné způsobem úderu jakkoli ovlivnit dráhu letu míčku. Naopak je velmi snadné, při unáhlených pohybech pálkou (právě když se snažíte dráhu míčku ovlivnit), zaseknout míček dovnitř pálky. On tam potom létá a létá a jestli vyletí směrem k soupeři, nebo se vydá zrádně za vás, záleží jen na náhodě. Tato chyba vás odradí od všech pokusů.
Jak se zdá, významnou roli v celé hře hrají levely. Co jsou zač? Možná vás to překvapí, možná i vyděsí, ale liší se JEN pozadím na kterém hrajete. Takže jediné jejich pozitivum je, že si prohlédnete devět fotek z anonymního asijského státu. Tyto fotky jsou také největší grafický počin, který PackoPong nabízí a troufám si tvrdit, že spolu s hudebním doprovodem jsou jedinou příčinou velikosti hry. Když už je řeč o hudebním doprovodu, je nutné říct jediné. Naštěstí ho lze vypnout. Je to totiž přesně ten druh několikavteřinového ve smyčce opakovaného samplu, který vám po pěti minutách leze krkem i ušima. A co hratelnost? Mizerná. Pokud 
hrajete ve dvou, Bude vás trápit jen pomalu letící míček, který je neuvěřitelně snadné odpálit. Prakticky se mezi každým pinknutí můžete líně dloubat v nose. Pokud se ale rozhodnete pro jakýkoli singleplayer, znechutí vás do nebe volající blbost počítačem řízeného protivníka. Veškerá jeho inteligence spočívá v tom, že jezdí stále za míčkem a navíc v prvních levelech na to ani není dost rychlý.
PackoPong II je jen další z řady klonů Pongu, který se na první pohled tváří jako úžasná hra, ale nakonec se ukáže jen jako průměrný pong s podprůměrnou hratelností a nadprůměrnými hardwarovými nároky. I na 1,5 GHz stroji běžel pomalu.
- středa 9. listopadu 2005
