Existují lidé, kteři dlouhé hodiny nedokáží myslet na nic jiného než na násilí, smrt, krev a střílení. Když se takoví lidé stanou programátory, grafiky či kýmkoliv jiným, kdo má co do činění s počítačovými hrami, pak vznikají takové šílenosti jako zabíjení mírumilovných Pokémonů na čas, nebo deathmatchové multiplayerové klání s variacemi postavičky PacMan v hlavních rolích, PacWars2.
Ačkoliv jsem neměl tu čest vyzkoušet si první díl této zatím dvojdílné série českých tvůrců, bylo mi hned po pár sekundách hraní jasné, že na požírání kuliček a prchání před zloduchy se tu rozhodně nehraje. PacWars2 jsou totiž typickou adrenalinovou síťovou multiplayerovou a bůhvíjakou ještě akcí, v níž proti sobě nastupují nejrůznější odrůdy PacMana. Všechny jsou perfektně stylově vyvedené, takže například můžete mít radost z rozstřelení hlavy našeho současného premiéra nebo můžete prchat před děťátkem v plenkách, můžete si také ale zvolit za své postavičky Kennyho, Saddáma Husajna, typického hippíka, slona a spousty dalších (a věřte, že jich je opravdu hodně).
Jednou z mála věcí, kde se autoři nechali inspirovat původním PacManem, jsou nejrůznější bonusy rozeseté po celé mapě (levelu nebo úrovni, chcete-li). Kromě bonusových zbraní se díky začlenění hry do soutěže Becherovka Game můžete dočkat také posilnění v podobě BETONu, Rapidu, Becherovky či jiného vydatného nápoje firmy Jana Bechera. Nutno dodat, že bonusy (ty nebecherovské) jsou velice pěkně graficky vyvedené - možná až tak moc, že člověk přemýšlí nad tím, proč jsou naopak všechny ty postavičky tak lajdácky nakreslené.
Snad nejprofesionálněji zpracovanou částí hry je podrobné a velice komplexní menu. Nabízí všechny volby, na které byste kdy mohli pomyslet, od nastavení uvítacího pozdravu vašeho serveru po podporu OpenGL a kopu dalších maličkostí. Protože hra umožňuje hru po internetu i na domácí síti prostřednictvím protokolu TCP/IP, obsahují menu také životně důležité údaje o IP adrese vašeho počítače (zvlášť důležité jsou tyto údaje v případě, že váš počítač figuruje jako server a ostatní se k němu připojují), portu, na kterém hostování hry běží a v neposlední řadě také info o názvu vašeho počítače.
Grafika samotné hry už na tom tak dobře není. V některých misích je sice naprosto skvělá a výborně nakreslená, ale například hned v první mapě je většina obrazovek bezdůvodně odbytá. Škoda, že tvůrci nezapracovali na grafice některých úrovní tak jako na zmíněném menu. Velký nedostatek jsem také odhalil při snaze hrát ve více hráčích na jednom počítači. Nejprve totiž vše vypadalo bezproblémově, nicméně po chvíli hraní jsme s kolegou přišli na nepříjemnou chybu v programové částí hry - obě postavičky se chovaly naprosto shodně a vůbec nereagovaly na to, že mají každá jinak nastavené ovládání. Druhý hráč tak může spokojeně bušit do klávesnice naprázdno, zatímco hráč první v klidu ovládá dvě postavičky najednou. Volbu hraní ve více lidech na jednom počítači můžete tedy s klidem v duši vzdát.
Po síti jdou naštěstí PacWars2 hrát bez problému, takže zde rozhodně není třeba šetřit superlativy. Střílení různými zbraněmi po kamarádovi převlečeném za hlavu hipíka vás po chvíli vtáhne do hry a brzy zjistíte, že návykovost takovéhle multiplayerové akční hříčky je naprosto neuvěřitelná. Máte-li tedy doma, v bytě, v paneláku či v práci k dispozici nějakou menší či větší počítačovou síť a Atomic Bomberman vás už přestal bavit, zkuste pro změnu PacWars2, určitě vás dostanou stejně jako mě.
Dodatek k článku:
Mnou zmíněné archaicky zpracované postavičky a lokace pocházejí z prvního dílu PacWars, kterou vytvořil v roce 1990 Ian Syme, a lze je dle slov autora vypnout. Problémy s multiplayerem na jednom počítači, které jsem popisoval, byly způsobeny špatnou přehledností hry, protože druhého hráče je nutné přidávat přes menu Create Player 2, což, jak přiznávají tvůrci, je krajně nepohodlné, nicméně je to způsobeno tím, že chtějí později do hry přidávat boty a speciální módy, v nichž bude jeden hráč moci jednou sadou kláves ovládat vícero postaviček zároveň.
