Základem všeho je 3D grafika hýřící barvami na všechny strany. Zda podobnému grafickému stylu holdujete či nikoliv nechám již na vašem zvážení, každopádně to možná s obou barevností autoři až přehnali. To ale dostatečně vyvažují slušným počtem levelů, z nichž všechny jsou navíc přístupné již od prvního spuštění hry, což je hře třeba přičíst jednoznačně k dobru. Rozhodně zajímavou vlastností je i možnost volby obtížnosti, čehož dosáhnete výběrem počtu kláves, s nimiž jste schopni pracovat. Nejnižší možnost spočívá ve výběru čtveřice ASDF, což lze do začátku doporučit všem, kdo si nejsou svými písařskými schopnostmi stoprocentně jisti. I tak totiž budete poměrně častokrát umírat, což lze odbourat jen a pouze důsledným tréninkem.
Ačkoliv jsou levely od začátku otevřené, i zde platí jednoduché pravidlo, že vždy ty první jsou jednodušší než ty následující. A tak zatímco v tom s pořadovým číslem jedna budete „jen“ sbírat modré puntíky a utíkat před všudypřítomnými duchy, v těch následujících se budete muset postavit třeba i nebezpečné a zapálené bombě či zdánlivě nepřekonatelné překážce, kterou jednoduše přeskočit pouze nejde. Všechny podobné objekty včetně modrých puntíků mají jedno společného – dále se přes ně dostanete jen v případě, že dostatečně rychle stisknete klávesu, jejíž písmeno nebo číslo se objeví na obrazovce. V případě těch modrých budete většinou zcela stačit jedna jediná a posunete se dál. To ale neplatí kupříkladu u obří zábrany, kde na vás čeká celá série tlačítek, které musíte volit s protivníkem dýchajícím vám ustavičně na záda. Pokud vás dožene, level pro vás končí a vy jej musíte opakovat pěkně od začátku.
Ačkoliv hratelnost PacWritera je zcela odlišná od klasiky, kterou tak důvěrně známe, jeho mix s typingovou hrou dopadl poměrně slušně. Jasně že pryč jsou zběsilé honičky po bludišti, i takovéto pozvolné posunování má něco do sebe ...