Nehledejte nějaký děj, v této hře jde jen o koncept a zábavu. Vaším hrdinou se zde stává malá svítící kostka, která se chová trochu jako želatina. Úkolem je dostat se do též svítícího bodu, který znamená východ z úrovně. Jenže to není tak jednoduché, protože na poměry jiných plošinovek nemůžete tak vysoko ani daleko skákat. Přitom překážek je po cestě poměrně dost.
Ale v rukávu máte tajnou zbraň. Tedy spíš vám ji poskytuje prostředí. Na některých místech se totiž nacházejí jezírka podivné svítící kapaliny, což jsou ve skutečnosti portály, mezi nimiž můžete libovolně proplouvat. Tím přeskakujete mezi spodní a horní vrstvou mapy na obrazovce, což jsou v podstatě dva oddělené světy. V každém navíc funguje vlastní gravitace, takže občas doslova visíte hlavou dolů.
Co vás nejspíše upoutá v první řadě, je velice povedená grafika. Prostředí je nádherné a všech osm úrovní se liší barevným tónem a nádechem. Bohužel už ne herně. Ale na všem pozitivním je i cosi negativního a v tomto případě mě napadají hned dvě věci.
Zaprvé pasti a nástrahy, jako jsou třeba bodáky, vůbec nejsou dobře vidět. Všechno je tak příjemné na oko, až vás často zabije něco, čeho jste si ani nevšimli. Nehledě na to, že nezřídka zemřete tak, aniž byste se bodáků skutečně dotkli.
Stejně problematické je to u okrajů plošin. Ty totiž jsou občas kratší, než skutečně vypadají, a tak spadnete, nebo jsou zase delší, než jak ukazuje grafika, a tak nevyskočíte dostatečně vysoko, nebo se o něco zaseknete.
V případě Parallel Horizons jde o zážitek a logické nalézání cesty, o nic víc. Nečekají vás nějak vyloženě obtížné úkony, spíš je třeba se vypořádat s tím, že často budete muset kvůli malichernostem (jako je špatně odhadnutý skok) restartovat celou úroveň. Ale zase tolik to nevadí.
Na této stránce můžete najít verze pro Mac a Linux.