Tři frakce – lidská armáda, domorodí brouci a lidští piráti – se v šesti misích poperou o planetu plnou vzácné rudy. Dosyta si užijete jak misí se stavbou základny, kdy není nouze o bitvy desítek panáků na obou stranách, tak i nervy drásajících chodících misí, ve kterých jako hrstka Sparťanů stojíte proti stonásobné přesile. Přestože o něco níže déle zmíním určité zápory hry, už teď raději dodávám, že mě Priority: Survive svou hratelností a zpracováním dost chytla – tohle je jedna z těch freewarovek, které recenzent hraje i po vydání recenze!
Ve stručnosti zmíním herní mechanismy, které kombinují jak systém ze starších C&C her, tak i z Blizzardích strategií. Těžíte jedinou surovinu pomocí Harvesterů, k chodu základny ale potřebujete energii. Budovy stavíte automaticky v určitém okolí od baráku Velitelství, ale jednotky stavíte samostatně v kasárnách, čili pokud máte 10 kasáren, můžete si v jeden moment trénovat 10 mariňáků.
Co vás možná už praštilo do očí je naprosto ohromující audiovizuální zpracování. Zobrazení v lecčems upomíná StarCraft, ale proč ne – když kopírovat, tak od nejlepších! Jednotky mají svoje trojrozměrné obličeje, výbuchy jsou správně koulervoucí a jakmile se za rachotu kulometů dostanou dvě čety do boje, každému military pozitivnímu hráči poskočí tep. Není sporu o tom, že Priority: Survive je po grafické stránce makabrozně cool. Nicméně, přesto se hra neobešla bez několika much na kráse…
V prvé řadě jde o příběh. Story je pouze o tom, že na vzdálené planetě byl objeven vzácný nerost a tak se o něho poperou modří s rudýma, a nakonec dojedou zelení. U většiny her by asi nevadilo, že jsme jejich příběh viděli už tisíckrát, ale u takto kvalitního projektu se paradoxně znovu nabízí srovnání se StarCraftem. Samozřejmě, pokud vám nejde o děj naplněný překvapivými zvraty a epickými momenty, můžete si přičíst k hodnocení deset procent navíc.
Mnohem vážnějším problémem je obtížnost. Protože zastupuju hráče-lamy, zmiňuju ji tu docela často. Praktický test na dvou lepších hráčích ale dokázal, že také oni měli problém některé mise vůbec dohrát. Problém není ve zběsilé umělé inteligenci nebo nutnosti vymýšlet plán na půl hodiny dopředu. Problémem jsou chodící mise, ve kterých pravidelně bojujete s šesti vojáky proti sto monstrům. Tradiční postup „přískoky“ pomáhá jen částečně, protože nepřítel je často vybaven nejen početní a palebnou přesilou, ale také supersilnými brouky, kteří na vaše vojáky vrhají cosi jako Psi Storm ze StarCraftu. Nepomáhá ani kulomet pravnuka Arnolda Schwartzenegra a.k.a. plukovníka Hudsona. Obrázek číslo dva ukazuje pokus jedné z mých čet pouze projít krátkým údolím bráněným Superbrouky…
Pro ostatní – dva Supersilní Brouci jsou schopni vaši skupinu zamést během několika sekund. I proti nim se dá aplikovat jistá strategie, a navíc se každý voják pomalu sám uzdravuje, takže i chodící mise jde samozřejmě dokončit. Když ale po jediném střetu se Superbrouky musíte půl hodiny čekat, než se vám komando regeneruje, tak to rozhodně nepomáhá ani hratelnosti, ani vaší hladině stresu.
Někdo může říct, že tuhovost přispívá hutné atmosféře, ale bude mít pravdu jenom částečně. Ve chvíli, kdy hrajete akční real-time strategii postupem spíše á la Commandos tušíte, že je cosi špatně. Kromě výše zmíněných problémů je tu i několik mušek s ovládáním (např. zvolení skupiny vám na ni nevycentruje mapu), ale ty nejsou v hodnocení prakticky vůbec zohledněny.
Teď to zase zní, že do hry kopu, a přitom ji hodnotím více než kladně. Priority: Survive je jednoznačně pecka, a o to více zahřeje, že pochází od východních bratří. Ačkoliv se ji cosi dá vytknout, je přesto podle mého zpracováním i hratelností o hlavu lepší, než nedávný Bos Wars – kdyby Priority: Survive hra přišla před deseti lety, mohla by se bez jakýchkoliv problémů prodávat za plnou cenu.
