Psycho Metal – pekelná japonská střílečka

Krátce po výtečném Galshellu tu máme další pořádně drsnou, nekompromisní, krvavou a pekelnými proprietami prosycenou japonskou střílečku. Kdyby byl Doom ve 2D, vypadal by asi právě takhle…

Psycho Metal. Už název dnes recenzované freewarovky naznačuje, že se bude jednat o pořádný nářez – a je tomu skutečně tak. Po vzoru nedávno recenzovaného psychedelického hororu Galshell, u něhož Michal Polesný propotil nejedny trenýrky, se drží hororového, šíleného a nekompromisně drsného stylu po vizuální i herní stránce, a tak dovede vytvořit atmosféru, jež by se dala krájet ještě obtížněji, než mlha nad Rákosníčkovým jezírkem. Pět úrovni provede hráče nehlubšími kruhy pekla, které se vyznačují teplotami, při nichž by i domorodému obyvateli střední Afriky poněkud zpopelavěla pleť, děsivým řevem, proti němuž je policejní megafon za uchem vrabčím čiřikáním a především: ďábelskými obyvateli, kteří si neberou nejmenší servítky a zapojují své pokřivené končetiny a nejrůznější nebezpečně ostře vypadající předměty, vedeni jedinou motivací: nepřekonatelnou touhou po lidské krvi a nikdy nekončícím utrpení. Že to nezní jako představa ideální rodinné dovolené? Ale pánové a dámy, tohle je peklo, PEKLO takové, jaké si nelze představit ani v nejhorší noční může – a čeká jen a jen na VÁS!

Pouhopouhých pět levelů by se nezdálo jako zrovna hodnotná dávka zábavy, nicméně projít Psycho Metal až na samotný konec chce pořádný kus trpělivosti a štěstí. Hororové je totiž nejen prostředí, ale i obtížnost. U her ze země vycházejícího slunce už si většina čtenářů zvykla na poněkud nepřehlednou herní plochu, po níž se pohybuje obvykle obrovské množství nebezpečných předmětů, tady je to ale dovedeno až ad absurdum. Vyhnout se střelám nepřátel v hustých rojích je takřka nemožné a ke smrti stačí málo, tak málo… Je to sice frustrující, ale svým dílem to vlastně přispívá k vytvoření opravdu pekelné atmosféry. Najdou se jistě tací, které přehnaně vysoko posazený laťka přežití rozzlobí a znechuceně hru smažou, ale vytvrdlejším a osmibity vychovaným hráčům může poskytnout nadprůměrnou zábavu. Ovládání je – pravda – po vzoru ostatních japonských akcí poněkud kostrbaté, jinak ale nic nebrání dynamickému hernímu zážitku, který je díky kulisám, nepřátelům a dění na obrazovce opravdu silný.

Psycho Metal není zase až tolik převratná hra a vlastně nepřináší do žánru nic zvlášť převratného. Technická úroveň jejího grafického zpracování je spíše podprůměrná, i když kreace pekelníků a děsivá pozadí působí dost dobře. Problém vizuální stránky hry je spíše malinko jinde: v hardwarové náročnosti. Psycho Metal z neznámého důvodu běží v okně a jakmile se objeví větší počet objektů, zpomaluje se výrazně, a to i na rychlejších PC (testováno na sestavě s 1 GHz procesorem 384 MB RAM a 128 MB graf. kartou). Ozvučení taktéž nepatří k tomu, čím by se japonští autoři měli a mohli chlubit v první řadě – hudba je dost stereotypní a hororové zvuky mohly být podstatně kvalitnější. Je zpočátku strhující, ale pro řadu lidí až příliš obtížná. Hardcore hráči si u ní užijí a zařadí ji po bok již zmiňovaného Galshellu a dalších drsných a nekompromisních stříleček, děti a méně odolní jedinci by se jí však měli spíše vyhnout. Ve vlastním zájmu.