Jsou hry takové a makové. Dělit interaktivní zábavu do škatulek je oblíbený proces všech novinářů, protože tak lze činit podle širokého spektra kritérií a zaplácnout tak úvodní odstavec libovolné recenze zdánlivě vychytralým, ale přitom vlastně nic moc neříkajícím obecným blábolením. U RetroSphere si to lze odpustit. Její žánr je velmi přesně určitelný, byť vlastně nepatří mezi ty nejobvyklejší. Jedná se o klon trojrozměrné arkády Sky Roads, a to klon efektní, povedený a originálu věrný i do jemných nuancí herního stylu. A kdo zmiňovanou hru, či některou z jejích volně šířitelných kopií, hrál, jistě uzná, že popisovat ji jako 3D skákací plošinovku s občas akčními prvky by bylo značně nešikovné. První dojem z RetroSphere je velice dobrý. Přichází obalena kvalitním, profesionálně provedeným menu s širokou nápovědou, jež vysvětlí i ty nejnepodstatnější prvky systému hry a podá i důležité taktické tipy. Manuál krom toho lze číst i mimo hru samotnou v intuitivní podobě Windows-nápovědního souboru. Precizně je proveden i zkušební mód a je tak doslova radostí vplout do toho, co by mělo být jádrem pudla - tedy do kampaně, v níž jdou po sobě jednotlivé levely vývojářů.
Cílem každé úrovně je jediné - dostat se až na její konec, za čáru s nápisem Finish. Hráčova koule se pohybuje určitou rychlostí po plošinách, mezi nimiž tu a tam zeje díra. Pochopitelně při cestě za kýženým koncem nesmí ani přepadnout za levý či pravý okraj, ani spadnout do některé z těchto pastí. Vyhýbat se jim lze obratným manévrováním, anebo skákáním. Aby hra nebyla příliš jednotvárná, obsahuje pak celou řadu speciálních plošinek, které mají na hráčovu kouli různé (ať už pozitivní či negativní) efekty. Zpočátku se objevují prostinké urychlovače či naopak zpomalovače pohybu, skokánky, či třeba směrovací plošiny, jež posunou kuličku doleva či doprava. Později ovšem přijde řada na mnohem rafinovanější překážky: nechutné plošiny, které vrátí hráče na samotný začátek levelu (ale nevrátí mu čas, který jeho řešením strávil, což je nemilé vzhledem k výslednému skóre), rudé zastavovače, či měniče podstaty. Ty dovedou z původně kovové koule udělat buď tenisák, jenž o poznání více skáče, odráží se a vůbec je jeho ovládání obtížnější, anebo naopak těžký kov, jenž nedoskočí příliš daleko a snadno se nechá přitáhnout magnety. Možností je mnoho a každá úroveň představí úplně nový druh překážky, čímž se udržuje žádaná variabilita.
RetroSphere je - podobně jako SkyRoads a ostatně většina klonů tohoto námětu - hrou pořádně obtížnou. Sice je proskakování mezi plošinkami velká zábava, zároveň je to ale tvrdá řehole a dostat se do takové páté úrovně může být úkol na několik hodin. Hráči jsou omezeni počtem životů, kterých je do začátku dáno sedm. Může se zdát, že je to velké číslo - a navíc, těžko může dopadnout špatně hra operující s tak jasně pozitivně magicky naladěnou numerologií. Nicméně není problém beznadějně ztroskotat už na levelu dva. Naštěstí alespoň není vše omezeno časem. Ten sice ubíhá, jeho jediná role ovšem je, že přičte bonusové body hráčům, kteří stihnout protnout cílovou pásku před jeho vypršením. RetroSphere příjemně překvapí i audiovizuálním zpracováním. Hudba skvěle vybudí hráče k akci a neméně výtečná je i grafika. Základní herní prvky jsou vymodelovány a otexturovány vcelku jednoduše, hra ovšem dosahuje vynikajícího dojmu rychlosti díky ubíhajícím mnohobarevným čárám v okolí. Dynamické efekty zvládli tvůrci na jedničku a právě díky nim má RetroSphere vynikající atmosféru a výtečně se hraje. Celkově lze říci, že se jedná o dost možná vůbec nejlepší klon Sky Roads ve volně šířitelné oblasti, a to vůbec není malý kompliment.
